Jana Štěpánová, hlavní ženská role
Jak jste k téhle hře přišli?
Nás režíruje asi 15 let Láry Kolář z Městskýho divadla v Brně, hledali jsme komedii a on s tím byl smířený. Pak mi jednoho dne volal a říkal: “Byl jsem v Redutě na divadle, jmenuje se to Veroničin pokoj a je to perfektní, to bychom mohli udělat.” Já na to: “Jo, je to komedoška?” “Ne, je to horor.” Tak jsme se na tom byli podívat a úplně nás to dostalo, líbilo se nám to moc, a tak jsme se rozhodli, že to zahrajeme.
Takže Vás to natolik oslovilo, že jste to dělali přímo podle toho představení?
Nene, oni to mají jinak. Mají to na kukátko a my jsme to posadili do té arény, protože jsme chtěli, aby ten pokojíček byl s těma divákama v přímém kontaktu, aby byl divák součástí té hry. A přistupujeme i k těm věcem ve scénáři jinak..
A když jste to představení poprvé viděla, cítila jste, že tohle je přesně role pro Vás?
Ne, toto vzešlo právě z režiséra. Říkal, že by chtěl, abych hrála já a Jirka. A já říkám dobře, tak jako ráda, samozřejmě, ale chtěla jsem, aby ti mladí byli naalternovaní, protože se to tak nejlíp naučí, když hrajou s těma starýma “pardama”. Takže já jsem tu roli dostala a byla jsem ráda, protože to byla výzva a člověk se na takovýchto rolích vyřádí.
Takže vy nemáte alternaci?
My dva nemáme alternaci a bylo to dobře, protože než jsme se ten text naučili, mladí už to uměli a my, tím, že jsme je měli dvakrát, jsme měli možnost se to doučit.
Kolik Vás v divadle je?
Je nás hodně, asi 45, ale takových těch aktivních je třeba 15. A řekla bych, že máme tak dvě třetiny mladých.
Jak jste se ztotožnila s tou rolí?
Já ani nevím, to tak přišlo samo. Mě se každej ptá, jestli jsem vůbec schopna žít potom představení a já vždycky říkám, že jsem. Dřív jsem všechny ty role prožívala hrozně osobně. Teď je sice taky prožívám velmi niterně, ale jako kdyby tak vedle. Člověk už si to nepouští tolik k tělu, jako když hledal to, jak k té roli přistoupit. A právě na tom Lárym je výborný, že on nám nechal absolutně volnej prostor, abychom si ty postavy zpracovali a jenom to korigoval tam, kde mu to moc vybočilo. Takže to, co hrajeme, je opravdu přirozeně to, co jsme si v tom našli, on jenom řekne, tak to už je moc, nebo tady přidat, ale nechá nám si ty role jakoby vystavět.
Když jste to představení viděla poprvé v Redutě, tak jste byla vlastně ve stejné situaci jako já teď. Jaký jste z toho měla pocit?
No, já jsem nebyla ve stejné situaci, protože jsem už předtím četla scénář. Ale nicméně jsem na tom představení byla s mou kolegyní z divadla a s mým manželem, a když jsme pak šli z toho představení společně domů, tak ta kolegyně až nahoře na Zelňáku promluvila a říká: “Mně je tak blbě, já to asi nerozdýchám!” Takže z toho měla velkej zážitek, ale to i já, protože je přece jenom něco jinýho, když to čtete, než když to vidíte. Já jsem sice věděla, kam se to vyvine a kam to bude směřovat, ale přece jenom ty role na jevišti a ty emocionální výjevy ten pocit znásobí. Říkala jsem si, to není možný, říkala jsem si, hele, tak ona možná je fakt ta Veronika a fakt asi oni za nic nemůžou a ona je zblázněná. Tam bylo tolik nejasností, když jsem to viděla, že jsem si říkala, to je zvláštní, jak to vlastně je?
Nebáli jste se do toho třeba jít, že je to taková psychologická hra?
Ne, byla to pro nás velká výzva, to určitě, ale já osobně jsem se na to hrozně těšila. Jirka, ten co hraje toho mýho partnera, k tomu dlouho přistupoval s despektem a říkal: “To si zahrajeme dvakrát, to nebude vůbec dívatelný pro diváka.” On je jeden z těch lidí, co neumí dobře číst scénáře. On si ho přečte, ale nedovede si za tím představit ty souvislosti. A potom, jak se to začalo nabalovat a začalo se to rozkrývat, najednou začal pookřávat a říkal: “Tak to bude asi dobrý!”
My jsme moc rádi, když to na těch lidech zanechá takovou tu stopu ve smyslu, že o tom přemýšlí, protože Ira Levin napsal i Stepfordské paničky, Rosemary má děťátko, všechno tak, že se odkrývají pořád nový a nový věci a vlastně ten čtenář, potažmo divák, je pořád překvapován. Je to i svým způsobem dobře, že na konci vlastně neví, že si domýšlí, jak to vlastně je. A tak by to mělo být, protože nikdy nic v životě není jasný. Věci, který vypadají nějak, můžou být na konec úplně jinak. Takže jestli to tento pocit na tom divákovi zanechá, takový trošku nevědění a takový trošku otázky, tak je to jenom dobře. A samozřejmě ten pocit toho údivu nad tím, jak se to vyvrbí, z takovýho setkání dvou starých lidí s mladýma. Ale v každým případě je to geniálně napsaná hra. Ten text se tak příjemně učil, tak logicky, je to tak jasně napsaný!
Pracovalo se Vám s ostatními dobře?
Výborně. Všichni, co k tomu přispívali, patří mezi ty zodpovědný lidi, takže když se řekne, že bude zkouška, tak byli všichni na značkách a potom ta práce odsýpala.
Má ta hra nějaké promítnutí do dnešního světa, nebo do vašeho života, nebo připomínala Vám něco, třeba, co jste viděla v televizi, nebo se děje někde jinde?
Do mýho osobního života bohudík ne. Když jsem to poprvé četla, tak jsem si říkala, že to je přesně ta závislost ženských, který někdo bije, který někdo nějakým způsobem zneužívá a ony k nim stejně pořád vzhlíží. A to se, myslím, děje pořád, že někdo donutí někoho být na něm závislý a ty lidi začne ovládat. A to je strašně špatný, protože lidi by měli být volní a být schopni se svobodně rozhodovat sami za sebe, bez nějakýho nátlaku. A je jedno jestli je teď, nebo jestli před 50 nebo 100 lety, vždycky to tak bylo. To je taková divná lidská vlastnost, někoho na sebe upoutat a ovládat ho. Takže tohle se mi promítá do běžnýho života.
Rozhovor vedla Eliška Siblíková, úprava pro web Silvie Siblíková a Jan Chlubný