Antonín Kala – režisér DS Sentice
Jak jste se dali jako divadlo dohromady?
Naše paní starostka chtěla v Senticích dělat divadlo už dlouho, jen se toho neměl kdo ujmout. Když jsem se do Sentic přistěhoval, tak mi oznámili, že to budu režírovat, neboť mám zkušenosti – hrál jsem tři roky profesionálně ve Zlínském divadle (a ve filmu a v televizi – jeho nejslavnější role je postava Oskara Blechy v seriálu Létající Čestmír – pozn. jch). Tak jsem na to přikývl a roli režiséra vzal.
Jak jste se tedy vlastně vůbec sešli? Dala vás dohromady paní starostka?
V Senticích je skvělá skladba lidí, kteří se chtějí bavit, jsou tam hody a spousta dalších akcí. A hlavně ti mladí k tomu mají velkou náklonnost a tak si mezi sebou řekli, že kdo chce, tak ať přijde, pak se to ještě vyhlásilo v rozhlase a tak jsme si řekli, že to zkusíme.
Poprvé jsme se sešli 11. listopadu. To jsme se bavili o tom, jak a co a já jsem navrhl pohádku, aby byla cílovka co největší, aby se pobavili malí i velcí.
S tím nikdo neměl problém, takže na druhou zkoušku už jsem přinesl scénáře, zeptal se, co si kdo myslí, že by měl hrát a to jsme se dohodli velice rychle. Takže na druhé zkoušce jsme si to přečetli a na další jsme už začali aranžovat na jevišti a valilo to naprosto úžasně. Nacvičili jsme to za jedenáct zkoušek. Někomu to šlo líp, někomu hůř a když pochopili, že když nebudou umět text, tak se nemůže nic aranžovat na jevišti, tak se to hned výrazně zlepšilo.
No byli to začátečníci, ale myslím, že to bylo dobrý. A ten výsledek musím říct, že mě se tedy líbí. Ale fakt jsme to za 11 zkoušek dali a dneska to bylo pro nás třetí představení v historii. Premiéru jsme hráli u nás v Senticích, a to dvakrát. Ve tři pro rodiče s dětmi a v šest pro starší.
Jaká byla u vás v Senticích odezva?
Bylo nachystáno 160 židlí a nestačily. Tam se nebylo kde hnout. Obě představení byly úplně totálně narvaný. Pak chtěli v dalších pěti okolních vesnicích, abychom jim to přijeli zahrát, ale my jsme se bohužel nedali nikdy dohromady. Sladit se 16 lidmi termíny, to je problém. Většina chodí do práce, někteří na směny, do toho další aktivity, sport, teď ještě maturity… A pokud jde o ohlasy, žádnej negativní se ke mně nedonesl, takže jsme naprosto spokojení.
Kdo měl nápad, že budete hrát tuto pohádku?
Tři zlaté vlasy jsem vybral já, protože jsem hrál Plaváčka ve Zlínském divadle vlastně celé tři roky, co jsem tam byl. Takže mám tu pohádku opravdu velmi dobře naučenou. Vybral jsem ji i proto, že jsem nevěděl, co od těch lidí můžu čekat, neznal jsem je, nebydlím tam tak dlouho. Hlavně ale nikdo z nich nikdy nehrál a já jsem nevěděl, co po nich můžu chtít a co ne. Tak jsem to obrátil a věděl jsem přesně, čeho chci dosáhnout, nebo kam ty lidi chci aspoň trochu dostat, takže proto jsem vybral tuhle pohádku a nikdo proti tomu nic neměl. Výhoda je v tom, že je tam hodně postav, hraje v tom 16 lidí, což byl další důvod, proč jsme zvolili právě Plaváčka.
Jak se hercům hrálo v Bítýšce?
Dneska to bylo něco úplně jinýho, jiná atmosféra, jiný prostředí. Žádnou zkoušku jsme tady předem neměli a protože my máme příchod z levé strany a tady je z pravé, tak jsme museli některý scény obracet. Byla tu úplně odlišná akustika, větší sál. Bylo tady vidět, u nás jsme měli úplnou tmu a hráli se světlama. Takže to bylo výrazně jiný prostředí, ale myslím, že se to podařilo.
A jak jsou herci spokojeni s vámi jako režisérem?
To byl taky problém, že to vlastně byl můj první režisérský počin, že jsem tohle nikdy nedělal. Vždycky jsem hrál a teď jsem byl poprvé na druhé straně. Je to mnohem náročnější, než pro toho herce. Protože herec má svou představu jednu a ví jak to chce udělat. Režisér musí mít představu o všech a pak jim musí diplomaticky vysvětlit, že jejich představa není úplně dobrá, že ta moje představa je lepší 😉
A jak to brali?
Já jsem vždycky něco řekl a všichni se mnou bezhlavě souhlasili. A já řekl a nemohli byste třeba někdo říct, že se vám něco nelíbí, nebo že chcete něco nějak jinak? Takže já jsem byl spokojen a doufám, že herci taky. Hlas se nikdy nezvyšoval, nikdo nepráskal scénářem, že se na to může, fakt ani jednou. Takže naprostá totální idylka.
Máte v plánu další představení?
Ano, řekli jsme si, že budeme dělat jedno představení do roka. Na podzim začneme zkoušet a po Novém roce to zahrajeme. Máme nějaké tipy, které sladíme s tím, kolik se nás sejde. Nebudeme dělat hru pro deset lidí, když nás bude dvacet, nebo hru pro dvacet lidí, když nás bude deset. My nemáme v plánu jezdit někde po republice, děláme to pro radost, chceme to hrát hlavně u nás v Senticích. A aby jsme měli tu správnou cílovku, tak to bude zase určitě pohádka, protože je v Senticích hodně dětí. My chceme v první řadě uspokojit děti a pokud uspokojíme děti, budou spokojení i rodiče. Teda doufáme. A když ne, tak mají rodiče smůlu. My si chceme zkrátka hrát. Něco vážného, jako Hamleta, určitě ne. Možná za deset let, až to budeme umět, tak si můžeme něco střihnout.
Rozhovor vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Jan Chlubný a Silvie Siblíková