Libor Ulovec – principál divadla SoliTEAter
Chtěla bych se zeptat, jestli jsem tu hru správně pochopila…
O to vůbec nejde, jestli jste to správně pochopila, jde o to, jestli to ve vás něco zanechalo, jestli jste si tam našla něco svýho.
Ta hra je původně napsaná jako čtyři monology, které jdou po sobě. Přichází Francis Hardy na jeviště s tím plakátem, řekne kus příběhu. Pak přichází Grace, řekne celý svůj příběh, pak přichází Teddy, řekne celý svůj příběh, a pak přichází Francis a dopoví ten příběh. Tímhle způsobem by však inscenace byla velmi dlouhá, přes dvě hodiny. A protože si myslíme, že by to nebylo pro diváka únosné, tak náš režisér a dramaturg hru zkrátil, spoustu motivů vynechal, zachoval v tom představení skutečně jenom to, co je nezbytné. A tím nastává ten problém, že vy na první dobrou musíte, na rozdíl od jiných her, kde je spousta zbytných věcí, každou informaci, kterou dostanete, nějakým způsobem zpracovat. Tudíž na pochopení toho příběhu je to velmi obtížné. Grace má v původním scénáři svůj vlastní monolog, kde vysvětluje spoustu věcí, které v naší inscenaci spadnou pod stůl. Proto ten její příběh není až tolik čitelný. To podstatné tam však zazní, ale tím, že vy vlastně nevíte, s čím to máte spojovat, když to vidíte poprvé, tak v tom nejspíš budete plout a my jsme si toho vědomi.
Proč jste si Léčitele vybral? Čím vás ta hra nadchla?
Jednak je to hrozně hezké čtení. Když to čtete ve formě těch čtyř monologů, tak je to moc pěkná literatura a ten příběh je krásně podaný, má své tajemství. A vybral jsem ho proto, že jsem hledal hru, která by následovala po mém prvním představení Svou vlastní ženou, abych adekvátně navázal. Ale nestihli jsme ji inscenovat dřív, než vznikly Pochyby, což bylo jednak tím, že autor je tak významný, že nám nechtěli povolit práva pro amatérské divadlo, tak to trvalo. Ale i ta příprava inscenace nám trvala přes rok. Začali jsme to inscenovat klasicky, pak jsme zjistili, že to nefunguje, tak došlo na krácení a kombinování těch příběhů, takže se ty monology rozkouskovaly, až jsme došli k tomuto tvaru.
Vybral jsem si to proto, že to bylo téma, které mě zajímalo, text mi přišel velmi hezký a velmi nosný. Ale především to byla výzva. Připadá mi hezké se pustit do inscenace u které dopředu nevím, jak dopadne. Jestli budeme schopni to zvládnout. Musíme se nějakým způsobem překonávat, hledat naše meze, hranice. A tady to myslím do určité míry hraniční je, ať už v hereckém projevu, tak třeba v té diváckosti. Nevím, jestli ještě budu chtít ty hranice posouvat dál, třeba půjdu jiným směrem, ale tohle je pro mě velmi důležité, když se rozhoduju pro to co dělat a jak to dělat. Připadá mi škoda věnovat čas něčemu o čem vím, a to bude znít nabubřele, že to zvládnu, dělat nějakou “obyčejnou činohru”. Je to hezký, mě by to určitě bavilo, ale není to to, co mě na divadle vzrušuje.
To byl případ i Jardy Kodeše, našeho režiséra, kterej má za sebou spoustu divadelních inscenací, je mimochodem profesionální režisér v rádiu. Když jsem ho požádal o spolupráci, tak pro něj to taky byla výzva, že se musel poprat s něčím, co ještě nikdy nedělal. Museli jsme najít inscenační klíč, museli jsme vymyslet, jak to zdivadelnit, takže se tam vršily úkoly, které se musely překonávat. A to na tom bylo tak hezký.
Já jsem si původně myslela, že si svoje hry režírujete sám…
Jak co. Pochyby jsem režíroval já, ale tohle bych nemohl. Tohle potřebovalo i dramaturga, což Jarda udělal, zkrátil to a upravil, ale především bylo nutné aby to někdo udržel, takže jsem to břímě, jak to zinscenovat, přenechal na něm.
A vy jste tu hru vybral?
Já jsem ji vybral a oslovil jsem všechny zúčastněné.
Kde jste našel herce?
Jirku Dědourka znám už dlouhou dobu, on tu koneckonců byl, když jsme hráli Svou vlastní ženou, to představení mi svítil. Toho znám z divadelního souboru Scéna Libochovice. Pana Kodeše znám jako lektora a porotce různých divadelních soutěží. S ním jsem se seznámil na pražské oblastní přehlídce, kdy porotcoval, když jsem hrál Svou vlastní ženou a mně se líbilo, jakým způsobem jsme na sebe navázali, tak jsem ho oslovil. A Vlaďka Zborníková k tomu přišla hrozně zvláštně, protože já jsem měl vybranou jinou herečku, kterou jsem znal z Rádobydivadla Klapý.
Asi po roce příprav inscenace mi volal pan Kodeš, že z rodinných důvodů odřekla, ale že má náhradu. Takže Vlaďka byla jediná, kterou jsem neznal, neviděl jsem ji hrát, ale zase jsem dal na Jardův názor, že on ji zná a že nás dobře doplní. A musím říct, že je lepší, než byl můj původní výběr. To je vždycky důležité si typově herce dobře vybrat. I když Jirka od začátku, ne že by nechtěl hrát, ale on má rád komedie. V komediích je vynikající a jsem rád, že se nám ho podařilo přesvědčit a že on sám sebe přesvědčil, že zazáří v roli, která je vlastně nesmírně tragická, citlivá, že je to něco úplně jinýho.
Jak se vám líbí jeho pojetí Teddyho?
Mně se to hrozně líbí, jak on hraje. Protože tam prostě vyvěrá z toho jeho hereckýho projevu ohromná vřelost a taková citovost. A i když působí povrchně, takovým neohrabaným a medvídkovským dojmem, třeba jak vypráví o tom psovi, jak mačkal ty dudy, tak najednou zjišťujete, jak moc byl na ty lidi citově navázanej a jak je to pro něj silná záležitost. On podává jedinečný výkon. A to samé Vlaďka. Až mám někdy pocit, jako by tam byly ty figury, jako že to nehrajou, že se díváme na příběh, který se nám odvíjí před očima. Že nám to nikdo nehraje, že vidíme skutečnej kus života. To si myslím, že je velká deviza tohoto představení. Neříkám, že na každého to tak může působit, ale jak máme odezvy, a jak já to vnímám na jevišti, tak z toho mám takový pocit.
A když jste na jevišti, co cítíte? Jak to vnímáte? Asi to nehrajete jako naučenou hru…
Já to vnímám dost podobně, jak jsem o tom teď mluvil. Ten začátek a ten kontakt s tím publikem, to neodmažete. Myslím, že ta kompaktnost hry je taky přitažlivá, protože divák se do té hry lépe dostane. Já se na začátku hry během toho zaříkadla do té hry propadnu a když umře to dítě, tak je mi to líto a naopak když zesměšňuju Vlaďku jako Grace, tak to pro mě není, jako že bychom to hráli, ale tak nějak zvláštně se matemorfujeme do těch postav a ten příběh žijeme v tu chvíli. To se mi moc často nestává, ale ze všech rolí, co jsem hrál, to tady pociťuju nejintenzivněji. Možná je to tím, že se mám o koho opřít. V Pochybách je to role spíš okrajová, tam to visí hlavně na těch sestrách a ve Svou vlastní ženou jsem vlastně sám, tam se musím podporovat sám. Ale tady najednou si můžu všímat těch ostatních.
Už jste říkal, proč jste si ti hru vybral. Ale měl jste nějaký záměr, co jste tím chtěl lidem říct?
To se zase dotýkáme toho tématu. V podstatě, že bych vyloženě chtěl lidem něco říkat, to ne. Chtěli jsme hrát o tom, jak je lidská paměť ošidná, to je první plán. Nedávno jsem četl paměti Louise Buňuela, kde v prologu píše, jak ošidné je paměti psát. Vypráví příběh, jak se nějaký jeho kamarád, velký marxista, ve Španělsku ženil v kostele, jak šli tou obrovskou chrámovou lodí a jak to byla krásná svatba a když to celé popsal, tak si řekl. No jo, ale jak on mohl mít svatbu v kostele, když byl takovej zarytej marxista? On nemoh mít katolickou svatbu, to prostě není možný. Přesto jasně vidím ten obraz, jak jde s manželkou tím chrámem.
A ten příběh lidské paměti je zobrazen i v tom příběhu Léčitele. Což bylo jedno z témat, s kterým jsme chtěli v představení pracovat.
Dalším tématem je, jak každý vlastně vnímá život, co se kolem něho děje, jinak. Jak na něj každý jinak reaguje. To koneckonců říká Teddy na konci. Potřeboval se s věcma nějak vypořádat. “Já tomu nerozumím. Vysvětlíte mi to někdo?” Každej jsme jinej, každej reagujeme jinak. Takže to byla i ta pochybnost. Díváte se na zprávy – je to skutečnost? Je to opravdu tak? Viděl jsem to, co jsem viděl? Pochyby jsou tedy téma, ke kterému se v tvorbě zase nějak vracím.
A dalším tématem je hledání jistot. Člověk je třeba nějakým způsobem nadaný a neví, jak s tím naložit. Hledá nějaké záchytné body, které mu v životě poskytnou jistotu.
Těch témat je tam víc, je to tak hluboká a široká hra, že každý si tam najde co chce. V okamžiku, kdy s hrou chcete jít a kdy to na vás nějak promlouvá, najdete si tam cokoli o čem my třeba ani nehrajeme. Mám rád, když o tom divák přemýšlí, když ho to nějakým způsobem osloví, když to v něm zanechá nějaký dojem, něco prožije. Pak je nám úplně jedno, jestli jste tomu rozuměla, protože si odnášíte nějakej diváckej zážitek a to je pro nás to největší štěstí. To zní tak pateticky blbě, ale z toho máme radost.
Hrajete i jiný žánr, než tyto vážné hry? Uvažoval jste třeba o komedii?
Já jsem vyšel z takového prostředí. Teď, 3. června jsme měli obnovenou premiéru jedné komedie, která se jmenuje Událost na Myslivci. To jsem dělal se souborem, ze kterého jsem vyšel a který se jmenoval Pibimpap. Hráli jsme jenom autorské komedie, nikdy jsme nehráli nic od jiného autora. Až pak Svou vlastní ženou pro mě bylo vykročení mimo okruh domácích diváků.
Takže jo, já komedie hraju, úmyslně jsem se od toho na těch sedm let odstřihl, protože jsem si chtěl posouvat ty hranice, jak jsme o tom mluvili před chvílí. A když jsme teď hráli tu Událost na Myslivci, což je bláznivá scifi komedie z vesmírné lodě bez nějaký tematizace, je to opravdu vtip na vtip, humor, parodie na scifi, tak mě napadlo, že bych se k tomu chtěl vrátit.
Máte v plánu něco nového v tomhle směru?
V podstatě tak napůl. Jednak jsme oživili divadlo Pibimpap, se kterým teď v červnu hrajeme dvě představení Události na Myslivci a možná uděláme nějaký revival her divadla Pibimpap. A co se týče divadla SoliTEAter, tak připravujeme dvě vážné nebo polovážné inscenace. Jedna, ve které budu hrát se dvěma opět úplně jinými spoluherci a máme pro ni externího režiséra je hra, kterou jsem objevil v Anglii, která se u nás nehraje vůbec a ve světě skoro vůbec a jmenuje se Dostaví se Oscar Wilde a je to o životě Oscara Wildea, lépe řečeno o jeho vzestupu a pádu. Já jsem si dovolil, že budu hrát Oscara Wildea i když na to nevypadám, ale myslím si, že mi to divák rád odpustí, když ho přesvědčím, že Oscarem jsem. A mám k tomu ještě herečku a herce, kteří hrají všechny ostatní figury, které jeho životem proplouvají. Takže tam bude nějaká metamorfóza hereckých projevů, na to jsem zvědavý a těším se na to.
A to druhé je inscenace pro dvě ženy, kterou budu režírovat. Hra je o americké herečce Bette Davis a její velké sokyni Joan Crawfordové, které se sešly při natáčení filmu Co se stalo s Baby Jane a byla mezi nimi velká rivalita. Ta hra je inscenovaná v jejich karavanech, kde se potkávají. Je to skvělá herecká příležitost pro dvě zralé herečky, které se mi podařilo najít a to je tak plán na konec roku 2015 a rok 2016.
Na tyhle dvě hry se teď těším, ale samozřejmě plánů mám mnohem víc. Mám hry, mám už i lidi, se kterýma se domlouváme na dalších realizacích. Ale o těch nechci hovořit, protože až na ně dojde, tak se o nich určitě dozvíte.
A když si nějakou hru vyberete, tak pak hledáte herce, kteří by se do ní hodili?
Jak kdy. Třeba teď u té Bette Davis – viděl jsem v Radotíně paní, která se mi hrozně líbila, jak hrála a navíc mi vizuálně strašně připomínala právě herečku Bette Davis. A protože jsem ten text znal, tak jsem si řekl, že by Andrea Jeřábková, kterou znáte z Pochyb, mohla být typově dobrá do té Joan Crawford, tak jsem to té paní nabídl.
Slyšela jsem, že jste právník. To asi nemáte na divadlo moc času…
Nemám, ale musím si ho udělat. To je jako s každým jiným koníčkem a je jedno, jestli vystudujete práva, přírodovědu, pedagogiku nebo ekonomku. Jak říká můj táta, pokud to budete chtít dělat, tak to dělat budete.
Jak často se tedy věnujete divadlu?
Teď třeba zrovna nic novýho nepřipravujeme, takže jen když jsou nějaký představení, což je asi dvakrát do měsíce. A když se připravuje inscenace, tak je to taky různý. Na Léčitele jsme se sjížděli na zkoušky dost komplikovaně o víkendech, protože jsme každej odjinud – já jsem z Prahy, Vlaďka je z České Lípy, Jirka z Libochovic a pan režisér z Rakovníka. I proto se příprava protáhla.
Ale třeba Pochyby jsme zkoušeli většinou dvakrát týdně. To záleží, jak ti lidi mají čas a jakou tomu dají domácí přípravu. Třeba já nejsem ten typ, kterej se rovnou dokáže učit role, zas na druhou stranu vím, že když herec přijde připravenej a roli už umí, tak o to se zkrátí ten čas zkoušení a můžem se víc věnovat opravdu aranžování.
A jak dlouho vám tak trvá, než nazkoušíte nějakou hru?
Tohle je výjimka, protože došlo k přeobsazení, došlo k dramaturgickým úpravám v průběhu zkoušení, takže to trvalo skoro rok a půl. Ale když jsme dělali Charlottu, tak jsem to připravoval od půlky srpna a premiéroval v říjnu. Záleží na tom, jak intenzivně se zkouší, kolik je v tom lidí. Když hraje patnáct lidí, tak je to něco jiného, než když hrají tři.
A co vás táhne sem, na festival do Veverské Bítýšky?
No úplná náhoda, protože my jsme se seznámili s Jarkou, s Evičkou a s Víťou v Děčíně 2009. Já jsem tam hrál Svou vlastní ženou a oni tam hráli Společnost od Rovnera a tak nějak jsme se dali dohromady, slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že bych sem přijel. A hrozně hezky jsme se tady na sebe navázali. Já jsem pak dlouho neměl žádný představení, ty Pochyby byly až loni. Mezitím jsme se viděli na Karlínském jevišti, ale pořád o sobě víme a já už sem vlastně jezdím jako za přáteli. Takže to pro mě není jako že bych jel na festival, kam mě někdo pozve.
Je to hezký a myslím, že jsme to dneska i tak pocítili, když jsme se o tom bavili po představení, že se nám tady hezky hrálo, že jsme měli z diváků pocit, že přišli proto, aby se jim to líbilo.
Občas zažíváte, že divák na vás kouká s nějakým blokem, kterej musíte zlomit. Nejhorší je naplnit velké očekávání. Tady jsme měli pocit, že ti diváci chtějí, aby to bylo hezký, tak jsme z toho měli hroznou radost. O to líp se nám hrálo, když jsme cítili, že publikum jde s náma. To přijetí je tady vždycky vřelý a vlídný.
Rozhovor vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Jan Chlubný a Silvie Siblíková