Honza Raclavský – představitel Honzy (Johnnyho)
Proč jste si tuto divadelní hru vlastně vybrali? Zaujal Vás tolik námět?
Dramaturgem našeho souboru se letos stal Zdeněk Gilbert, režisér tohoto představení, který na tuto hru přišel, obsadil ji a po jedné naší zkoušce jsme zjistili, že to téma je opravdu zajímavé, že je aktuální a že by z toho mohlo vzniknout moc hezký představení plné jak zpěvu, tak smíchu a i nějakého vážného poučení.
Jaký je Váš názor na to téma – eutanazie?
Á, tak to jste mě dostala! Je to dost rozporuplná záležitost. Každopádně, pokud bych měl něco říct za sebe, tak asi, že je to pořád možnost volby, je to hodně složitá volba, ale pořád je to volba a myslím si, že je určitě dobrý dát tuto možnost se rozhodnout. Jsou případy, kdy to může hodně pomoct.
Takže si myslíte, že je dobré mít tuto možnost, ale není vždy správná volba ji využít?
Ano.
A bavili jste se o tomto s ostatními herci?
My jsme především zkoumali reakce těch postav, jak se k tomu jednotlivě staví a jaký na to mají názor. Ale nějaké širší diskuze jsme neměli, je to takové ošemetné téma.
Měli jste to představení velice zajímavě scénicky udělaný. Už hned začátek musel diváka zaujmout. Bylo to takto ve scénáři, nebo jste si to vymysleli sami?
Byly tam nějaké hrubé obrysy, každopádně se to ale hodně stavělo na nápadech režiséra, který je taky rocker, nebo spíš kytarista a zpěvák, takže je mu to dost blízké a tyhle všechny věci, co jsme tam udělali, vyšly vlastně z něho.
Jaká je vaše nejoblíbenější část tohoto představení?
No, mně se líbí ta scéna s Dennym. Že ten kámoš opravdu přijde a zdráhá se a neví moc, co mu říct, ale je to takový silný, jak ti kámoši spolu drží, i když je to nepříjemný jít za kámošem do nemocnice, když je v kómatu.
Jak jste si užíval svoji roli?
No, dneska to bylo parádní představení, jen nás trošku mrzelo, že nemohly působit všechny naše záměry, co se týče světel. Během představení se různě zhasíná, pracuje se tam s bodovým světlem a tak. Tady to bylo trošku horší a divák musel pracovat na své představivosti, kde je světlo, kde je tma a čeho si třeba nevšímat. Ale jinak nám se tady hrálo parádně a podle konečné děkovačky se to snad i líbilo.
Zdeněk Gilbert – režisér
Kdo přišel s touto hrou? Je to takový hodně silný téma…
Toto je vlastně poprvé, co režíruju, takže jsem hledal hru, u které bych si dokázal představit, jak bych ji udělal. Měl jsem představu, že by to mělo být třeba veselý, ale kdyby tam bylo něco navíc, tak by se mi to líbilo. Tak jsem si na internetu procházel všechno možný, tohle jsem našel, v krátké synopsi jsem si přečetl si o čem to plus mínus je a když jsem pak četl scénář, přišel jsem na to, že ten námět je opravdu zajímavej. Dívat se na to očima člověka zevnitř, z té druhé strany, jak se ti lidi tady na naší straně pachti a jak to občas vůbec nezapadá do sebe, když si lidi myslí, že pomáhají. Je to občas přímo naopak, co je důležitý a co zase ne. Mě osobně docela štve současnej svět, jak funguje. Já jsem takovej Don Quijote, možná, takže mě chování lidí obecně rozčiluje. A měl jsem pocit, že by se tady dalo ukázat, jak se lidi můžou změnit, když přijdou na to, co je fakt důležitý. Na Honzovi to bylo vidět nejlíp. My jsme se ale snažili, aby se tam každej alespoň trošičku nějak změnil. Aby se ten táta, kterej tak frčel tím businessem a tím vším, nakonec zastavil a řekl : Tak ne, počkej, já zruším pár schůzek, teď je potřeba se postarat o toho syna, protože o něho teď sakra asi vážně jde! A máma, která byla taková herdekbaba a táta byl podpapuč, v zásadě, aby si řekla: Já to asi nezvládnu sama, vždyť já toho manžela potřebuju, chtěla bych, aby zase fungoval se mnou, proto jsem si ho prostě vzala a už jsme na to asi dávno zapomněli. Takže návrat k věcem, u kterých jsme kdysi na začátku věděli, že jsou důležitý, ale protože už je máme dlouho, zdá se nám, že už důležitý nejsou a je důležitější zajet si do Vaňkovky na nějakej nejnovější model, na iPhona a já nevím, co všechno. Nebo být první v křižovatce a nepustit tam toho druhýho. Mě tyto věci opravdu štvou, nevím, jestli se mi to podařilo všechno postihnout, ale ten námět mi přišel, že umožňuje alespoň rámcově ty lidi nasměrovat tímto úhlem pohledu. Ale vůbec nevím, jestli toto chtěly autorky. Ony to totiž napsaly taky amatérky, z Benešova, hrály to, ale to jsem raději neviděl. Možná se jednou setkáme, ale vůbec nevím, jak to myslely. Asi jsem byl zrovna naladěne na tuhle strunu, tak jsme se snažili udělat to nejenom o tom umírání samotným, ale hlavně o tom, co je v životě důležitý víc a co míň.
A jaký je Váš osobní názor na eutanazii?
To je strašně těžký. Já zastávám takovej názor, že není nikdy nikdo schopen říct, jak by se zachoval v situaci, dokud se ho opravdu nedotkne. Například obyčejná nevěra… Co bys udělal, kdybys přišel domů a našel manželku s někým? Šel bych mu rozbít hubu? Ne, já nevím, co bych udělal… Možná bych zůstal stát jako opařenej, zhroutil by se mi svět a šel bych se opít do hospody, nebo do parku, nebo si to hodit. To opravdu nevíme, lidi si pouze myslí, že ví, jak by reagovali a jakej mají názor . Ale já velice opatrně říkám, asi nemám ten názor. Kdyby se to týkalo mýho syna, tak bych asi taky chtěl, aby nás neopouštěl, kdyby to byl někdo cizí a viděl bych, ale zdálky samozřejmě, to utrpení těch rodičů, kteří by řekli, fakt už nám věřte, už to nejde, tohle není život, tak jim asi uvěřím, ale nedokážu to posoudit. Tohle prostě není černobílý.
Člověk, který trpí a chtěl by to ukončit, měl by mít tu možnost, ale samozřejmě pasivní eutanazie je specifický případ.
Tahle hra nebyla úplně o eutanázii, byla o té pasivní, přesně jak jste řekla, že o tom rozhoduje někdo jinej a to je prostě těžký. Nejde jenom o to, jestli to udělá dobře tomu člověku, ale když už je to například 7 let, tak tím ruinujete i život té maminky, která vlastně nemůže nic, celá kariéra je pryč, všechno, to je úplně jinej život. Co je vlastně ten život? Už jsme se bavili o tom, že to nejsou jenom Vaňkovky, kultury a večírky, ale je to taky něco jinýho než být pořád doma zničená a nemít radost ze života, z dětí, takže i k tomu je důležitý mít tu rodinu.
Já mám dotaz na Vás… Jak to dopadlo?
Já si myslím, že ho odpojili. Ale je to strašně rozporuplné… Jak to teda mělo dopadnout?
Ne, to nemá konec, to se prostě nedá říct. My jsme měli takovou internetovou anketu po naší premiéře v Přerově a dlouho vedlo, že ho odpojili, a potom tento názor dohonili optimisté – čili řekněme, velmi těsné vítězství optimistů nad pesimisty.
Rozhovory vedla Eliška Siblíková, úprava pro web Silvie Siblíková a Jan Chlubný