Jarmila Hanzlíčková – představitelka Corryn
Během představení si nešlo nevšimnout Vašeho lehce slovenského přízvuku, tak bych se Vás chtěla zeptat, odkud vlastně pocházíte,?
To mi řeklo už strašně moc lidí, že jsem od někud z jihu, nebo jak říkáte vy ze Slovenska, že mám takový lehký slovenský nádech. Ale opravdu jsem češka, z vesnice Česká u Brna, žádná exotika.
Jak jste se k této hře a Vaší roli dostala?
No, úplně jak slepej k houslím, protože Eva, moje spolužačka z gymplu, je moje dlouholetá kamarádka a věděla, že učím na jazykovce a překládám, tak mi poslala tuto hru, ať ji zkusím přeložit, jestli vůbec k něčemu bude. Tak jsem ji přeložila a po nějaké době mi jeden večer volala a říká: “Nám by ses v tom líbila ty.” Tak to byl trošku šok, protože já jsem v životě nehrála, nemám žádné zkušenosti s divadlem, jenom jako divák, tak jsem si ale řekla, proč ne? A začali jsme zkoušet a najednou premiéra…, myslela jsem si, že k tomu třeba ani nedojde, že si jenom užijeme zkoušení a pobavíme se, ale ono se to nakonec dotáhlo.
Toto je tedy Vaše první divadelní zkušenost, tak jaký z toho máte pocit?
No, dobrej, myslela jsem si, že budu nervóznější, ale zrovna jsem v takové indispozici, že mám strašnou rýmu a bolí mě hlasivky, nevím, jestli to bylo poznat tady, ale možná si někdo myslel, že to třeba patří k roli, protože jsem občas vytáhla kapesníček. Ale jinak dobrý, až se tomu sama divím.
Eva Jakubcová – představitelka Heather
Kdo tuto hru vybral a jak jste došli na to, že ji budete hrát letos na festivalu?
Synopsi mi poslal kamarád Libor Ulovec z Prahy ze SoliTEAteru, tu jsem si přečetla, nechala jsem si poslat text, který jsem si záhy nechala přeložit Jarmilou Hanzlíčkovou.
Věděla jsi, už když jsi tu hru četla, že některé věci budeš chtít změnit?
Já jsem nevnímala úplně ty podrobnosti, který tam byly, mě zaujalo to základní téma a až když jsme to začali zkoušet a probírali jsme to, tak jsme teprve zjišťovali, co bysme z toho mohli vyloučit.
Neměla jsi chuť nějakou pasáž úplně vyškrtnout kvůli sobě?
Ne, my jsme o tom vždycky mluvili společně, vždycky jsme se na všem domluvili. Ta hra byla probraná jak žádná jiná, my jsme o tom vedli filosofický debaty, nebylo to vůbec jednoduchý. Probírali jsme jednotlivý detaily a pak jsme něco po dohodě se všema škrtli, nebo jsme to tam nechali. A taky se stalo i to, že jsme si mysleli, že něco vyškrtneme, ale pak jsme to tam vrátili.
To bylo například co?
Ta homosexuální orientace, ale pak jsme si řekli, to tam přece musí být, to by změnilo úplný základ. Ale přesto jsou tam věci, který jsme opravdu vynechali.
Tato hra byla hodně postavena na tom, jak vychovávat dítě, jestli je správná striktnost učitelky nebo volnost matky. Ty máš sama dvě děti, jak to na tebe působilo, jak vnímáš svoji výchovu dětí z tohoto pohledu?
No, já potřebuju spíš tu striktnost, ten dozor, i když mi to utíká. Jarmila je taková víc volnější matka než já. Já to potřebuju mít kontrolovatelný.
Máš nějakou svoji vysněnou hru, ve které by jsi chtěla hrát?
Tahle role pro mě bylo to, po čem jsem toužila, zahrát si psychologii, zahrát si něco vážnýho, že to není sranda.
Já miluju Zakázaný uvolnění, miluju Dámskou šatnu, ale chtěla jsem ještě něco víc, aby to šlo do hloubky, aby to divák ze mě cítil. Mě hrozně nahlodal loni s Pochybama Libor Ulovec, říkala jsem si: “Pane bože, to bylo přesný a já něco takovýho chci.” Proto jsem po téhle hře sáhla. Vůbec mi nevadí, že se lidi nesmáli, vůbec mi nevadí, že seděli a nic. Mělo to v těch lidech něco podstatnýho zanechat.
Jak se ti spolupracuje s manželem jako s režisérem?
Úžasně 😀 Víťa chytal deprese, že tohle představení nemusel skoro nijak režírovat, protože je to hrozně pocitový představení a když to ty ženský dobře nacítí, tak to ze sebe samy dávají lehce. Takže pořád říkal, že je tam úplně k ničemu. Ale každá hra potřebuje vždycky náhled z venku a on nám tam určitý věci opravdu upravoval, text, stavěl nás do toho, ale díky tomu, že jsme to představení opravdu probírali do detailů a shodli jsme se většinou na nějakém závěru, tak to bylo úplně úžasný.
Ale něco ti řeknu, tohle představení bylo provázeno neskutečnou zimou. Když jsme zkoušeli u Jarmily na baráku, tam byl klavír v místnosti kde se netopilo. My jsme vypili 1,5 litru červenýho svařáku a byli jsme úplně zmrzlí, v kabátech a když jsme nastoupili tady, tak se taky netopilo, takže toto představení já mám spojený s absolutní zimou.
Jak dlouho jste to představení cvičili?
Od ledna, února, myslím, byly tam nějaký pauzy kvůli nemocem.
Kolika lidem jste to ukázali, než jste to vypustili na veřejnost?
Hráli jsme to před třema lidma. Vybrali jsme si jenom tři lidi, o kterých jsme si mysleli, že by nám k tomu mohli něco dobrýho říct, abychom na tom mohli ještě zapracovat. Docela nám to pomohlo. Víťa jako režisér si z toho něco vzal, nevím, jestli to tam bylo dostatečně zapracováno v dnešním představení, ale vždycky je co zlepšovat.
Víťa Jakubec – režisér
Jak Vás napadlo, že budete hrát tuto hru?
Vybrala si ji Eva – herečka, ta poprosila Jarmilu, aby jí ji přeložila no a ta Jarmila byla výbornej typ. Nabídli jsme to nejdřív herečkám v Prkně, ale ony to nechtěly hrát, protože je to surový. Takže jsme to následně nabídli Jarmile a ta do toho vnesla ještě další rozměr – ten klavír.
Jak se Vám líbil divadelní výkon hereček?
Věřím, že toto představení je spíše komorní, když to zavřeš do škatule a necháš to dejchat a lidi vstřebávat každým pórem, bude to intenzivnější a jen tak se to nerozplizne. Kdyby se to hrálo dole, tak by to bylo určitě lepší, ale byla to premiéra, na kterou může přijít hodně lidí a dolů by se to nevešlo, takže z praktickýho hlediska jsme to hráli na horším prostoru.
Jak se ti pracovalo s herečkama?
Každá hra má svoje požadavky a tahle hra měla požadavky: přemýšlet, uvažovat hromadně. A ty holky to umožnily, společně jsme to probírali, já jsem měl svoji představu, řešili jsme jednotlivý postavy, řešil jsem svou představu vůči nim, pracovalo se mi skvěle. A tohle představení bylo připravený tak, jako nikdy předtím žádný jiný. Takže spolupráce byla skvělá.
Upravili jste tu hru nějak?
Upravil jsem závěr, nechtěl jsem, aby to představení vyznělo jednoznačně, to je strašně jednoduchý. Mělo to zůstat otevřeně. Lepší je, když si v tom každej najde to svoje bolavý.
Bylo to představení založeno na pravdě, nebo z čeho vlastně ten příběh vychází?
Netuším z čeho vychází od autorky, jestli je to skutečnost, nečetl jsem její životopis, co by ona měla dělat nebo co zažila, ale myslím, že to je dialog ženy, která má děti a řeší, jak je vychovávat a že se postaví do pozice plus, mínus a na základě toho uvažuje. Takhle si to asi představuje, z pohledu učitelky nebo matky. Na konci to bohužel ukazuje na to, že jedna je špatná a jednoznačně ji odsuzuje.
Ale já si myslím, že všude v životě platí ta zlatá střední cesta. Extremizmus je jak ze strany učitelky, tak ze strany i matky.
Každý dítě má samozřejmě jiný požadavky a Gedeon byl navíc zvláštní dítě.
Jaké máte ohlasy od diváků?
Tohle je hra, u které lidi, když nezatleskají, tak to znamená, že to holky dobře zahrály, protože diváky chytily, zranily a oni to potřebujou vstřebat. Lidi sice vědí, že společensky se musí tleskat, ale kdyby nebylo potřeba, nebo kdybychom se nevázali konvencema, tak já bych to respektoval a chápal, že ti lidi odejdou, nebo tady budou brečet, nebo si zanadávají a řeknou ku*va takový sra*ky a přitom je to taky trefí. Respektuju prostě všechny pozice.
Jak ostatní vzali téma téhle hry? Hrát ji, nehrát ji?
Po zkušenostech s divadlem a vším, co dělám… Takovouhle hru lidi vstřebají, přijmou, vezmou, pochopí a budou ji milovat, ale musíš s tím zacházet jako s šafránem, prostě velice opatrně. Takže zase budou masovky, komedie, nebo trošku filosofičtější, ale s takovouhle vážnou hrou opravdu opatrně. Kdybychom to takto napálili, určitě si vychováme svoje diváky, ale chci aby divadlo Prkno furt fungovalo v co nejširším záběru, abychom lidi bavili, ale chceme bavit i diváky přemýšlivé.
Máte v plánu nějaké nové představení a v jakém žánru?
Mám spoustu plánů, spoustu představ. Pohádka pro dospělý se jmenuje první plán a taky bych chtěl udělat Pepíka Střechu od Pavla Čecha, ale je těžký to převést pro divadlo a napsat k tomu scénář, už to mám rok v hlavě a hledám k tomu klíč. Ale moc se na to těším.
Trošku se rozjíždím v Tišnově, chtěl bych tam udělat divadlo, absolutně klasický, ale ještě uvidím. Chci i s Prknem, ale to má 20. sezónu a je v plánu dělat Dívčí válku a předpokládám, že asi ještě něco, takže já si to beru, jako že mám oddech. Já jsem hrozně naivní člověk, takže si říkám: takhle to všechno bude a bude to super, a ono to nakonec nebude vůbec. Ale třeba to půjde jinak a tak.
Rozhovory vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Jan Chlubný a Silvie Siblíková