Jarka Vykoupilová – vedoucí souboru YOUNG Prkno
Jak jste na toto téma přišli a kdo ho zpracoval?
Já jsem četla holkám Astrid Lindgrenovou a vzpomněla jsem si, jak jsem to milovala jako dítě, a nějak mě to popadlo. Když jsem se potom bavila s holkama o tom, co bychom mohly udělat, tak se společně shodly, že Bullerbin je baví a že to všechny znají, takže jsem to rozhodnutí nechala částečně na nich. Pak jsem teda slátala dvě knížky dohromady a to je Lota z rošťácké uličky a Děti z Bullerbinu. Takže ta Věruška je Lota, to jsou její situace, třeba to s tím svetrem. A pak při zkoušení na to nějak nasedl ten rámeček knihovny. A protože ty holky většinou vedu už třetí rok, měla jsem ještě nějakou vizi, abychom to někam posunuly, tak že bychom mohly i zpívat.
Co ty písničky, kde ty jsi našla?
To je Svěrák. Ty písničky už se stávaly součástí představení, takže jsem hledala něco, co by do toho zapadalo a objevila jsem třeba “Věruš, prosimtě neruš!”, kterou jsem našla víceméně náhodou a hrozně se nám líbila, tak to bylo jasný. A ten bonus té Petřiny živé hudby na představení k tomu je parádní.
Jak dlouho už fungujete?
Jak říkám, tak asi 3 roky, ale je to individuální, například moje dcera tam chodí první rok, ale já už jsem ji tam dřív brávala, takže se něco pasivně naučila. A uvidíme, co to spustí za další vlnu zájmu, protože my jsme s něma teďka vyhrály oblastní kolo a pak jsme šly do krajského, kde dostaly cenu za energii na jevišti a za výtvarnou stránku. Vlastně skončily na čtvrtým místě, při čemž postupový byly první tři, takže tak jako těsně. Ale ono to asi tak mělo být, protože ta celorepubliková dětská scéna je teď, co je náš festival, takže to bychom asi už nezvládly.
A kdo dělal kostýmy?
Míša, to je maminka od Sáry, ona je hrozně šikovná. My, když jsme zkoušely, měly jsme tady jenom židle a polštáře, tak jsem říkala, pojďme použít to, s čím jste zvyklý pracovat, nebudeme mít nic jinýho. A bude to tak různě fungovat v té scéně: jako aktovka, jako košíček… Takže takhle je to představení v jednom pytli a dá se s tím někam odejít. Motivy jsme vymýšlely společně a kostýmy jsme dělaly až úplně nakonec, kdy už jsme věděly, kdo je jakej a s čím můžeme pracovat. Spíš jsme se pak bavily, kdo by tam co mohl mít, třeba obchodníkovi jsme tam dali lízátko, holkám tu kytičku… prostě každýmu, co k němu sedělo.
Jak dlouho jste to zkoušely?
Asi od září. V zimě jsme měly hotovou teprve tu zimní část, tak jsme se pak rozhodly, že to uděláme podle ročních období a hledali jsme ty věci v knížce, co by se k tomu hodily. Takže jsme zkoušely víc části té knihy, ale pak jsme to zase oddělávaly, protože se nám to tam nehodilo.
Máte už nějakej plán na příští rok?
Jojo, ale řeknu jenom, že jsem s nima teď dělala před rokem tu veršovanou princeznu, teď jsme přešli na neveršovaný hraní těch postav, a tak jsem jsem si říkala, že jak mi rostou, nechci s nima dělat jen takovej pohádkovej příběh, protože příští rok už budou zase větší. Takže chystám něco na imaginaci. Už nebudou hrát maminku, tatínka, ale budeme si hrát s něčím jiným. Ale nechám to víc na nich. Jediný, co k tomu prozradím, je to, že se to bude týkat těla, že to bude trochu vzdělávací, aby věděly, že máme oči, uši, a jak s nima pracovat. To mě na tom docela baví, že se vlastně i něco dozví.
Rozhovor vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Silvie Siblíková a Jan Chlubný