Filip Kýn – herec, představitel syna
Jak se ti dnes hrálo?
Jelikož jsem zaskakoval a tohle bylo poprvý, co jsem hrál někde v divadle, tak jsem měl trošku trému, ale asi po dvou větách to ze mě spadlo. Nacvičovali jsme to čtyřikrát, z toho jednou jsem na zkoušku nedorazil, protože jsem nevěděl, kde to je. No ale myslím, že jsme to zvládli v klidu, i když jsme to hráli podruhé.
Jak ses ke své roli syna dostal?
Přes kamaráda ze školy, kde máme dramatický ateliér. Říkal jsem si, že to chci zkusit, protože mám rád divadlo, líbí se mi to, tak proč to nezkusit, že? Vždyť je to jenom předvádění se 😀 Ostatní to mají jinak, scházejí se, někdo něco napíše. Já jsem z toho měl dobrej pocit a doufám, že někdy ještě budu moct něco hrát.
Já bych řekla, že hraješ víc…
Já hraju víc, ale ve filmech, i filmy točím.
V čem jsi třeba hrál?
V ničem známým, to jsou studentské filmy 🙂 Jsem v druhém ročníku a studuju multimediální tvorbu a ve třetím ročníku se chci specializovat na film (asi), pak mám 3D grafiku, ještě uvidím. A ten film, herectví, divadlo, ono se to zdá na stejný brdo, ale přitom je to odlišné. U divadla můžeš víc improvizovat, když něco zapomeneš. Ale ve filmu máš určitou scénku a musíš to prostě vědět, musíš to dát. Teď už se točí na digitál, ale dřív, když se točilo na film, to si vůbec nedokážu představit, jak to ti herci dělali.
Takže tohle je pro tohle jen malinká odbočka?
Jelikož je konec roku, za chvíli se uzavírají známky, tak jsem si tímhle naběhl, nemám to ve škole dobrý, musel jsem chodit na zkoušky, musel jsem se to učit. Sice tam nemám moc replik, a vlastně všechno, co jsem tam řekl, se dalo říct taky úplně jinak, ale stejně to zabralo nějaký čas. I když na herecký výkon tady babičky to fakt nemám. On hrál i v Četnických humoreskách nějaké menší role.
A jak se k té hře oni dostali, proč si ji vybrali?
No, já vím, že to právě napsala “ta babička” (Zdeněk Pospíšil – pozn. autora), je to něco ze života, každý to zná, jak to je, že jo, mamka, taťka a brácha se ségrou se klasicky pošťuchujou. Každej si tam najde něco svýho a každej se v tom hlavně vyzná. Není to až tak kýčovitý, jsou tam dobrý výměny, sarkasmus, ironie.
Mně se líbily ty básničky, co jsi skládal.
Ty jsem nepsal já, jen jsem je četl. A když jsme sem jeli, tak jsem je málem ztratil, takže jsem chvíli nevěděl, co tam budu říkat, protože já vlastně žádnou básničku neznám.
Jak se ti hra líbila obsahově?
Já nemám moc rád kýč, ale tohle bylo takový lehký na pochopení, nic převratnýho, kdyby se něco stalo, může se tam dát něco jinýho, někdo může zvolit jinou větu a dá se říct, že to vyzní stejně. Jenom třeba na rozdíl od jiných her, kde je jasně daný děj a hrdina prostě má čeho dosáhnout, tady u tohohle člověk vlastně neví, jak se to bude vyvíjet dál, jen že to nějak jde skrz tu babičku..
Mně se to tedy hodně líbilo, ale musím říct, že mi připadalo možná až moc dlouhý, že divák tolik neudržel pozornost, že třeba kdyby to bylo zkrácený o jeden den?
Ten třetí den je ale hrozně krátkej, nemusel by tam sice vůbec být, ale vlastně když si vezmeš děje, tak to je na první, druhý a třetí jednání. Máš nějakou expozici, na jejím konci se dozvíš, čeho ten hrdina chce dosáhnout, potom v té druhé vlastně vidíš, jak se pere, a vždycky je zvrat na konci toho jednání. No a v tom třetím jednání máš vlastně to vyvrcholení, to rozuzlení – buďto je otevřenej konec, nebo to dopadne špatně nebo hollywoodský happyending. Já sám nemám rád happyending, takže jsem rád, že to skončilo tak, jak to skončilo. A hlavně má to dobrou katarzi, je to o rodině, je to o celku, že si z toho divák i něco odnese, když třeba teď lidi vyjdou z tohoto sálu, tak si v tom každej našel to svý a myslím si, že to je asi to nejdůležitější, jak u divadla, tak i u filmu, že si člověk něco musí odnést. Protože když si nic neodnese, tak tady proseděl hodinu a půl a to mohl třeba koukat na tenis.
Jak se ti s Tajtrdlíkem pracovalo?
Žádný konflikty nebyly, ani nemůžou být, protože to jsou lidi, který to prostě chtějí dělat, dělají to od malička, kdežto já jsem s tím začínal. Teď už vím, že třeba nemusím mít nějakou zbytečnou trému, dalo mi to nějakou věc, kterou buď nechám utýct, nebo ji třeba nějak využiju pro sebe.
Chtěl bys s nimi pokračovat?
Proč ne? Že bych zase za někoho zaskakoval? Ale teď jsem rád, že už to skončilo, půjdu domů a dám si pivo.
Rozhovor vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Jan Chlubný a Silvie Siblíková