V sobotu 24.5. od půl deváté večerní až do půlnoci se někteří odvážní členové Prkna – Petra, Růženka a její přítel, Honza Ř., Petr a moje maličkost, změnili v historické a chvílemi vzhledem k zimě a množství lidí i hysterické, postavy z minulosti hradu Veveří.
Nápad obléci se vtipně do nočního prádla (a tím ušetřit za půjčovné na kostýmech :o))), se s postupujícím časem ukázal odvážný – na hradě topení není a táborák na historické podlaze Ti nepovolí.
Ovšem vraťme se na začátek akce. Nejveselejší bylo oblékání a chystání…Nemám boty! Nemám kalhoty! Mám hlad! Mě to břicho nedrží! (Růženka hrála těhotnou zasloužilou matku 10ti!!! ratolestí) a podobné výkřiky se ozývali z kanceláře pana kastelána, kde jsme se strojili a někteří i popíjeli slivovici (kvůli hlasivkám :o)))).
Nejvíc se na svoji roli těšil Martin, hrál (už poněkolikáté) vězně a to v nejtemnějším a nejstudenějším koutě na hradě – slíbenou slámu a seno mu nedovezli, tak tam chudák obýval jen prostou hliněnou podlahu. Daleko více si noc užil Petr – coby duch, strašidlo, kostlivec…se mohl relativně volně pohybovat po chodbách, bafat na osamocené návštěvníky a užívat si svoji velkou roli bez textu. My ostatní se scénář sice naučili, ale když ho během 2 hodin říkáte už podvacáté..napadají vás nové, vtipné komentáře…začnete mírně přehrávat…a v poslední hodině se do toho totálně zamotáváte, letopočty se pletou…jména jakbysmet, nohy studí a půlnoc je v nedohlednu.
Honzík si s chutí zahrál Winstona Churchila (na Veveří přespal během své svatební noci a to je historický fakt!!!), který pokuřuje na terase doutník a čeká, až se jeho novomanželka (Petra) vykoupá a bude ho lákat do ložnice. Na moji radu se Honza zásobil i plácačkou s alkoholickým nápojem – protekčním návštěvníkům dával loknout (maminka Veroniky), na všechny mluvil za uši tahajícím anglickým přízvukem a po akci zničen usnul v naší útulné zkušebně.
Růženka s přítelem sehráli manželský pár, který hrad vlastnil a celé tři hodiny stáli v palácové jídelně (není tam ani jeden jediný kousek nábytku) a mimo jiné příchozí vyzývali k darování židlí, stolů a dalších opotřebovaných nábytkových doplňků nejlépe z 18 a 19 století.
To já jsem dopadla dobře, v salónu jsem se rozvalila na židli, předstírala vyšívání a popíjela horký čaj. Jako Helena kněžna Ypsilanty jsem v apartní noční košilce a župánku vzpomínala na svůj anglický park a nabádala ke konzumaci česneku (kvůli strašidlům).
No a nesmím zapomenout na Petrušku, která si vůbec poprvé s Prknem trošku zahrála (zatím „jen“ hraje na kytaru v pohádce O kulišákovi, zhudebnila v ní i texty písniček), to ona byla tou manželkou, která na svého novomanžela Winstona volá z druhého patra, s lucerničkou v ruce a díky tomu, že ji návštěvníci viděli jen v okně, byla pod noční košilí oblečená do maskáčů a v pauzách zabalená do bundy.
Pan kastelán nám poděkoval, prý je on i návštěvníci moc spokojený a prý, kdy zase příště něco takového uděláme? O prázdninách určitě.
Tak milý zbytku souboru, očekávám nadšené odezvy a velký zájem o to pobýt na hradě v pozdní noční hodinu, zkusit rozesmát davy lidí a vytrénovat vlastní trpělivost i otužilost.
Co vy na to?
PS: Děkuji všem, kteří do toho v sobotu s chutí šli – bylo to na poslední chvíli! Děkuji moc. I takhle se pozitivně propaguje naše milované divadlo.
