Jako ta, která káru jménem PRKNO tlačím s vervou od začátku vzniku (už neuvěřitelných 12 let), musím říct, že mě stále překvapuje a velmi těší, jak naše divadlo vstupuje nezapomenutelně diváctvu do hlav a srdcí. Pokusím se teď vypsat několik neuvěřitelně pravdivých důkazů, že energie, které se mezi divákem a hercem vytvoří, zůstává ve vzpomínkách opravdu dlouho.
Před mateřskou dovolenou, kterou si právě užívám, jsme pracovala v jedné neziskové organizaci. Často k nám na praxi docházeli studenti, i na mě připadl několikrát úkol je „zaměstnat“ , při jednom takovém sezení na téma, co by dotyčné dvě studentky zajímalo, se na mě jedna dlouze podívá a říká….“Že vy jste hrála Biletářku??? Viděla jsem to před rokem a pořád na to musím myslet….“ Já na to s díky a trochou červenání (přece jen jsem do této chvíle byla „v roli“ seriózní sociální pracovnice :o))), no ano jsem to já…
Pravidelně k nám do sdružení docházela také externí spolupracovnice – psycholožka, která mi při jednom společném jednání povídá…“Já mám pocit, že vás znám…a nevím odkud..??“ Špitla jsem…z divadla? A ona radostně vyhrkla: „Prkno-Brejle, viděla jsem vás v létě – hráli jste na faře v zapadlé vesničce u polských hranic…a bylo to úžasné!!!“ Povídám, to snad není pravda, jak jste se tam vy z Brna ocitla (my na tu cestu vzpomínáme jako na nekonečné bloudění v lesích na konci světa a usínání za volantem při dlouhém nočním návratu..)??? „Máme tam kamarády, jezdíme tam každé léto…“
Další příhoda se odehrála jedny Vánoce, kdy jsem na náměstí Svobody, moderovala vánoční vystoupení dětí, byla hrozná kosa a já se chodila ohřívat (a taky čůrat :o))) do KFC na Českou, a protože miluju bramborovou kaše, šla jsem si ji tam dopřát k obědu. Prodavačka se na mě dlouze dívá…a povídá: „Vy hrajete v Prkně!!!“ Zbytek fronty si mě začal prohlížet a já celkem nesměle: „Ano…hraju.“ „Já na vás chodím pravidelně!“ povídá slečna. A já „…díky, to mě těší a vezmu si ještě ten salát.“ A ona: „Tady máte dva saláty a to mi neplaťte!“ Vycouvala jsem s kaší a dvojitým salátovým bonusem – opravdu jsem si v tu chvilku připadala jako nefalšovaná herecká hvězda.
Když jsem čekala naši milovanou dceru, toužila jsem mít u porodu dulu – asistentku, osůbku blízkou, takovou moderní porodní babičku :o)). Dostala jsem typ na jednu homeopatičku z Tišnova, když jsme měly první seznamovací sezení a já se s poměrně dost velkým břichem dovalila, mezi dveřmi se na mě Jana (tak se naše dula i kmotra jmenuje) podívala a říká: „Viděla jsem vás ve Hře na Zuzanku, na Prkno se jezdí dívat i mé tři dcery…vždycky se moc těšíme.“ A přátelství bylo okamžitě navázáno :o))).
Naše dítko slaví zítra rok a jak jsem psala, na prknech divadla momentálně nejsem moc k vidění, předchozí historky jsou z doby, kdy jsem hrála pořád – nebyl téměř týden aby se něco divadelního nedělo. O to víc mě překvapilo, když jsme před 14 dny v Tišnově, v jednom malinkatém obchůdku s oblečením, vybírali pro mého milého muže rifle. Prodavačka byla velmi ochotná a povídá: „Jste mi povědomá…neznáme se?“ A já nevěřícně…Prkno…a ona: „Jasně Prkno, když jste hrávaly v čajovně U Palce, viděla jsem všechny představení! A kdy zase budete v Tišnově hrát? Určitě přijdu!“
To, co mě doslova fascinuje je, jak si Prkno přitahuje své herce, ano, na začátku, jsme byli partička kamarádů, začali jsme hrát spontánně všichni, časem se osazenstvo divadla logicky mění…ale kde vzít nové divadelní adepty? Není potřeba vypisovat konkurzy, nebo přetahovat talenty z jiných souborů…Prkno si herce najde samo…prostě někdo sám od sebe napíše, zavolá…toužím hrát v Prkně, nebo moje kámoška, kamarád vždycky chtěli dělat divadlo…mohli by se přidat? Musím upřesnit, že několik let se složení souboru výrazně nemění, naopak vazby se upevňují a troufám si říct, že přátelství, které začalo divadlem, je na celý život…doufám :o)))).
PS: Ještě poděkování za vytrvalost všem, hlavně Jarečkovi za perfektní organizační práci, kterou místo mě odvádí, a všem, kteří fenomén Prkna živí – hercům i divákům. Díky moc!