Principála divadla Soliteater a představitele hlavní role Libora Ulovce zpovídala Silvie Siblíková

Co ti na příběhu Oskara Wilda připadá přitažlivé?

Připadá mi to přitažlivé na několika rovinách. Za prvé v tom, že se jedná o známou osobnost, pro mnohé o jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, aniž by jeho pohnuté osudy byly veřejnosti blíže známé. V tomto ohledu tedy může naše inscenace působit i mírně edukativně, ačkoliv na maturitu z ní člověk dostatek znalostí nenačerpá. Životopisná témata, respektive díla založená na skutečných událostech, mne vždycky zajímají, protože často mají potenciál promlouvat k dnešku a dají se v nich nalézat aktuální a současná témata. A to je další rovina. Příběh Oscara Wilda je příběhem nezařaditelné, provokující osobnosti obdařené mimořádným, až geniálním nadáním, ale i komplikovanou a společensky provokující povahou, ve kterém jsou tematizovány všeobecně platné otázky týkající se jinakosti a konformity, schopnosti společnosti akceptovat odlišnosti i střety z toho vyplývající. A v neposlední řadě – samozřejmě je to herecká výzva a příležitost.

Jak moc jste zasahovali do původního textu? Byly například jeho bonmoty součástí?

Naše inscenace vychází ze synopse a půdorysu starší divadelní hry, její text je ovšem díky překladu a dramaturgickým zásahům originálním dílem. Původně se s bonmoty nijak nepracovalo, nicméně pro nás bylo zásadní, aby se v průběhu hry objevovaly v množství více než malém, protože právě tyto průpovídky, repliky a pointy dodávají Wildovi onen osobnostní rozměr, pro který musel být pro tehdejší společnost nesnesitelný. Nemohli jsme však použít zdaleka všechno: jednak proto, aby hra nebyla zahlcena „hláškováním“, přeci jenom mají ty bonmoty ve hře fungovat – kulinářsky řečeno – jako koření a nikoliv jako příloha či hlavní chod, a pak samozřejmě ne pro všechny bonmoty jsme nalezli v textu adekvátní místo a smysl. V tomto ohledu mne těší, že jsme někdy objevili taková místa v inscenaci, kde by člověk bonmot nečekal – například původně rozvernou průpovídku „Disciplína je poslední útočiště pro muže bez fantazie“ jsme dali Oscarovi do úst, kdy zmučený a snad i znásilněný leží nemohoucně na vězeňské podlaze po ataku sadistického dozorce hřímajícího „… já jsem velkým zastánce disciplíny, Wilde!“

Které z jeho bonmotů máš nejraději?

Půvabný – a nejvíce vypovídající – mi připadá ten, který jsme zařadili jako motto do programu: „Snesu jakékoliv množství kritiky, pokud použijte slova chvály a obdivu“. Z dalších mi přirostly k srdci zejména „Jsem natolik duchaplný, že mnohdy sám nerozumím tomu, co říkám“ nebo „Jen průměrní lidé nemají nepřátele“. Ale vybírat by se asi dalo mnohem déle…

Je ta hra napsaná pro tři herce? Kde jsi ke svým kolegům přišel?

Ano, inscenace je původně zamýšlená pro tři herce ve formátu „divadlo na divadle“, kdy jeden hraje Oscara Wilde a ostatní dva mužské a ženské figury, které Wilda na cestě dospělým životem potkávají. S Klárkou se znám drahně let; první inscenace, ve které jsme se sešli, měla premiéru v roce 1996 – jednalo se o autorskou hudební komedii Krevní destičky, kterou letos na podzim s původním souborem Pibimpap-Rizoto budeme oprašovat. Naopak Václava jsem předtím vůbec neznal, doporučila mi ho moje dávnověká kamarádka od dětství, výborná dramatizátorka, zkušená divadelnice a „zuš-kařka“ Petra Severinová z Krnova. Znali se spolu ze seminářů na Hronově, jichž jsou oba pravidelnými frekventanty. Byl jsem se na Vaška podívat v jeho pražském domovském souboru Neomluvené divadlo a hned jsem věděl, že je to ono. Dobře to mezi námi klapalo i lidsky, takže je možné, že se dříve nebo později potkáme při další práci, i když jsem si dosud do svých inscenací vybíral vždy jiné lidi. S Klárkou vlastně budeme spolu pracovat už na podzim, jak jsem říkal, a pro Vaška mám  výborný text, leč stále se nám nepodařilo sehnat práva k jeho inscenování.

Jak se ti hrálo v Bítýšce a jezdíte sem rádi? Je něco, co vám tu chybí, co byste chtěli mít příště jinak? Zázemí, zákulisí, vyhlašování, cokoli…

Milá, lehce manipulativní a možná i zbytečná otázka (smích). Samozřejmě sem jezdím rád, moc rád! Mezi kamarády, za lidmi, kteří divadlu rozumí, dokáží ho ocenit a případné výtky sdělují ohleduplně a s respektem. Je tu vždy vstřícné a pozorné publikum a výborná atmosféra. Loni jsem tu ostatně byl jen na čumendu bez představení a v posledních letech si vlastně červen bez pobytí ve Veverské Bítýšce už ani nedokážu představit.

Honza Říha, autor textu i hudby, herec i režisér divadla Strom se Silvii Siblíkové nakonec i trochu rozpovídal

Ten scénář jsi napsal sám?

Ano

I ty verše?

Jo.

I písničky?

I hudbu, celé jsem to napsal já.

To je úžasné. A co s tím děláte? Jezdíte s tím po školkách?

Moc ne, spíš hrajeme v rámci našich amatérských možností.

A proč ne? To je škoda, tohle představení je pro školky úplně ideální!

No protože máme každý svoje zaměstnání. Ve školce jsme hráli jen dvakrát nebo třikrát, příležitostně můžeme, když si nás objednají. Ale v podstatě hrajeme jen o víkendech.

A jak je to stará pohádka?

V listopadu měla premiéru.

A ty vychrlíš zhruba jednu pohádku ročně?

Ne, já jsem teď pohádku nedělal několik let. Naposledy jsme dělali Podivouse, a to byl rok 2012.

Kolik autorských pohádek máš teda na kontě ?

Tohle je čtvrtá.

A se svojí kolegyní spolupracujete jak dlouho?

Známe se osm let, hrajeme spolu v divadelním spolku Dialog, to je naše domovská scéna. Pohádku jsme si udělali tak na okraj, jako něco kompaktnějšího. Ty věci, co se dělají jako celosouborovky jsou bezvadný, že se setkávají lidi, ale je to spíš taková společenská událost. Často tomu chybí možnost to udělat precizněji, protože každý má nějakou práci,  zájmy a samozřejmě děti. Takže je složitější, aby deset lidí dalo dohromady nějakou stmelenější inscenaci. A jak přibývá zkušeností, tak ubývá času…

A tohle je tvoje srdeční záležitost, udělat si něco menšího pro dva herce?

Pro mě jo a myslím, že pro Martinu taky. Spousta souborů nechce dělat pohádky, nevím proč. Asi jim to přijde ponižující nebo méněcenný…

A do Bítýšky jezdíte rádi?

Jo. Tuto pohádku jsme tady už hráli hráli v zimě, takže tu s ní jsme podruhé. A na festival jezdíme moc rádi, protože to tu má takovej správnej nádech plesniviny, kterej prostě jinde není. A i když se ta zeď přetře, tak já vím, že tam ta plíseň je, ale to se mi hrozně líbí. A já to moc oceňuju, že je zdejší festival takovej míň formální, víc otevřenej, i tím, jak se tady spí. A těší mě, že se to tu nebere moc vážně a žije to takovým kolektivním duchem. Spousta festivalů o to usiluje, ale zdaleka ne každému se to podaří. A tady se to daří, podle mě, tím volným přístupem. Takže jo, samozřejmě, je tu fajn.

Honza Raclavský, režisér Smotané hadice z Křenovic, odpovídal Silvii Siblíkové

Já si vás pamatuju ze spousty věcí, tak se vás nejdřív zeptám, jak to máte s pendlováním mezi divadlama

Tak pendluju, je to pravda. Já mám prostě rád divadlo a když nějaký soubor řekne, že by se mnou rád spolupracoval, tak já nemohu říct ne.

A tohle byla ta situace, že vás křenovičtí oslovili?

Ano, protože sám jsem sice o režii uvažoval, ale nikdy jsem si na ni netroufl. Nicméně mě oslovila Smotaná hadice, protože jejich režisér ukončil činnost, jestli bych je nerežíroval já a tohle je tedy můj první režijní pokus.

A proč si vybrali právě vás?

My jsme se už znali, já jsem s nimi jezdil jako technik u minulé hry, viděli mě v nějakých hrách.

To z vás ale ještě nedělá režiséra…

Samozřejmě, ale holky to chtěly zkusit, protože režiséři prostě nejsou. S tím, že uvidí, co se z toho stane.

A ten text si ony vybraly, abyste jim ho režíroval?

Hledali jsem ho společně, prošli jsme toho hromadu, co Dilia pro tři herečky nabízí. A když jsem si přečetl Královny, viděl jsem v tom nějaký potenciál, viděl jsem v tom charaktery těch holek.

Takže jste vyloženě hledal text pro tři herečky?

Ano, protože Smotaná hadice je ryze ženský spolek, který je, co se týče základny, trochu širší, dnes má kolem deseti členů. O hraní pod mým vedení projevilo zájem pět žen, proto jsem hledal vyložené ženské drama.

A jak se vám s nimi spolupracovalo, když jste takový ucho? 😉

Samozřejmě to byla výzva z mnoha různých důvodů, už proto, jak jsem mladý a nezkušený, i z toho lidského hlediska. Ovšem musím říct, že mě uchvátilo, že od první zkoušky byla ve mě vložena důvěra a respekt, bez kterého teď vidím, že se to nedá dělat. Že režisér musí být ten člověk, který řekne, že takhle to bude a pokud to tak není, tak to nefunguje. A jsem rád, že jsme se v tomhle semkli a pracovali na tom společně.

Tu hru jste předtím viděl?

Ne, znal jsem ji jenom z textu.

Kolik to dalo práce?

Asi sedm, osm měsíců zkoušení, hodiny a hodiny proškrtávání, hledání, stříhání hudby, shánění rekvizit, řešení kulis… Já sám, když jsem se do toho pouštěl, tak jsem vůbec netušil, kolik to stojí té práce okolo. A taky ten text byl obrovskej. Původně čítal asi 55 stránek a já jsem ho seškrtal na 30, takže ten dramaturgický zásah byl obrovský. A v tom taky spočíval velký kus práce, který jsem do toho vkládal.

A co se týče vašich dalších režisérských plánů, neodradilo, povzbudilo?

Povzbudilo, určitě. Je pravda, že má herecká zkušenost se do toho promítla v tom, že jsem to od začátku chtěl dělat s co nejmíň lidma, čili ve třech to bylo ideální. Zároveň jsem chtěl mít nějakou záruku, že ti lidé budou chodit na zkoušky. A když se to sejde tak, že ti lidé divadlo opravdu dělat chtějí a opravdu na zkoušky chodí, tak je to úžasná práce a baví nás to všechny, když vidíme, jak to před námi roste.

A jdete už po něčem jiným?

Mám v šuplíku text, který se mi strašně líbí, dělám v něm úpravy, ale zatím nemám lidi, se kterými bych to dělal.

Ani v Přerově či Kroměříži?

Tam nevidím herce, kteří by mi do toho vyloženě seděli. Ale po téhle inscenaci mám potvrzeno, že když se budu režií nadále zabývat, že to nebude vyloženě průser 🙂 Nepovažuji se za režiséra, tím méně za dobrého režiséra, ale o to víc jsem rád, že je mi umožněno i díky tomu, že lidi snad už budou mít důvěru v moji práci.

Radka Schardová z brněnského Amadisu odpovídala Silvii Siblíkové

Viděli jste inscenaci, kterou hrálo Prkno?

Já jsem ji viděla, ale ne na živo, jen ze záznamu. Živě jsem tuto hru viděla na festivalu ve Vysokém před třemi lety od Zmatkařů Dobronín. Ti ji ale pojali trochu jinak.

Vy jste vyloženě hledali představení pro dva?

Nevím, Pepa mluvil o tom, že už tu hru měl v šuplíku dýl.

A to tak dlouho hledal správnou ženskou, která by to s ním hrála?

To mi neřekl. Ale já jsem s nima začala úplně náhodou, protože jsem hrála ve Velké Bystřici kde režíroval Tomáš Hradil a on režíroval Amadisu i Benátky pod sněhem. A poté, co Klára Havránková otěhotněla, mě Tomáš dohodil Pepovi jako záskok. Takže jsem hrála Benátky a pak mě Pepa oslovil na tuhle hru.

A jak se vám to hraje?

Naprosto úžasně. Já se na to vždycky těším. Je to hodně různorodý, každá postava je úplně jiná. Nevím, nakolik se mi daří mezi nimi přehazovat, ale moc mě to baví.

Máte pocit, že to hrajete pokaždé jinak?

Určitě. Když publikum reaguje, tak se hraje jinak, než když nereaguje. Diváci tu hru ze začátku berou jako komedii, ale mě se hrozně líbí ten moment, jak to v hledišti zašumí, když mi třískne hlavou o ten stůl. To cítím, že to lidi sledujou a že je to otřese.

Jak se vám hledal sponzor?

To nevím, to Pepa. Pepa může za všechno 🙂

Ta televizní scéna se Zemanem a Duhovou vílou v původním scénáři není. Proč jste ji tam zařadili?

Pepa tu původní scénu vypustil, nám se to nehodilo. Bylo to mířený na věci, co se dějou v Anglii, co by tady lidi absolutně nepochopili. Režisér to sice nechtěl, ale Pepa si tu scénu vybojoval. Původně to byli blázni, ale on to pojal takhle, my jim říkáme ichtylové.

Na mě ta scéna působí rušivě, že se do té hry nehodí.
Nám to říkala i nějaká porota, že je to vlastně úplně jinej žánr. Ale lidi se smějí…

Autor scénáře a herec Filip Živný a režisér Antonín Kala ze sentického divadelního spolku byli respondenty Silvie Siblíkové

F: Jelikož jsem vystudovanej novinář tak bych si mohl otázky klást sám a vy byste jen zapisovala 😉

Mně by ale asi nejvíc zajímalo proč sem jezdíte?

F: Protože je tady skvělá atmosféra, skvělý divadla – i kromě nás – a rádi se tady podíváme na pokročilejší kolegy, no a taky si rádi zahrajem před publikem, který je tady tak skvělý, že tu chcem hrát každej rok.

Kolikáté je to vaše představení?

A: Tohle je naše čtvrtý představení a každý hrajem tak třikrát čtyřikrát., takže jsme pořád ještě nevyhraní.

My velmi tlačíme na Lenina, tedy na Filipa, aby zase něco napsal. Tohle je vlastně první jen a pouze naše představení a některé postavy psal hercům přímo na tělo.

F: Zajímavý bylo, když jsme měli první čtenou zkoušku, tak jsme rozhodili role náhodně. Každej přečetl něco a zjistil jsem, že někomu sedne jiná role líp, než o které jsem si myslel, že by mu seděla.

Mně se moc líbila ta falešná princezna…

F: Michal Kos se rád převléká do ženských šatů, takže tuhle zápletku jsem psal přímo pro něho.

A máš něco nového?

F: Mám rozepsanou takovou bajku, ale asi bude až přespříští rok, protože já píšu velmi velmi pomalu.

A pořád míříte na dětského diváka?

A: Zatím ano. Na vážnější představení pro dospělé se zatím ještě necítíme. Děláme to především pro radost nejen naši, ale i našich sentických spoluobčanů, kde je cílová skupina dětí velmi výrazná. A nás baví bavit děti. Jestli ještě k tomu navíc uděláme něco v menším kolektivu, to se necháme překvapit, ale zatím stále vyhrávají děti.

F: Tohle jsem se snažil psát tak, aby to na jednu stranu byla pohádka pro děti a na druhou stranu aby se u toho pobavili i dospělí. Snažíme ale spíš o místní fórky a politickou satiru eliminovat.

Pokolikáté jste to dnes hráli?

A: Počtvrté. Já to z pracovních důvodů neviděl a trochu jsem se vyděsil, když mi minutu před plánovaným začátkem přišla SMS: “Jsou tady dva diváci”. Ale když jsem teďka přišel a lidi vycházeli ven, tak to bylo výrazně lepší 🙂

Rozhovor s Evou Petrželovou, hostující režisérkou divadla Prkno vedla Eliška Siblíková

Jak jste se dostala k režii u divadla Prkno?

Jarka mi loni nečekaně zavolala, že má perfektní scénář a jestli bych se toho nechtěla chopit, protože předtím viděla nějaký moje režie. Že jsou tři holky a moc by to chtěly zkusit. Tak jsem loni na dlouhé cestě do Rumunska přelouskávala scénář, kreslila jsem si to v hlavě, a jelikož jsem taky výtvarník, tak jsem si to celé navrhla sama. Holky pak za mnou jezdily do Blanska zkoušet a trénovaly jsme do noci po mém celodenním učení.

Jak se ti s nimi pracovalo?

Pracovalo se mi výborně, protože ony už jsou hotový herečky. Bylo to něco jinýho než v dramaťáku, tam si ty děcka pořád dotvářím, kdežto s holkama to bylo na jiné úrovni. To co jsem po nich chtěla, udělaly hned, takže jsme na sebe mohly hezky navazovat. Stačilo jen trošku a už chápaly, co tím myslím a ony si zase mohly říct, co by jim vyhovovalo. Mám radost, že mám dospělý holky a můžu s nima pracovat.

Ale zase je hezké, když můžeš ty děti formovat, ne?

No, teď je to tak, jak to má být, že žáci jsou lepší než učitel. Mě totiž minulo všechno to, co se oni teď učí ve škole, jako je všechno před 89., celá ta  literatura, underground, nebo Havel. A to já bych už horko těžko doháněla. No a Honza (režisér představení Jako šílenci) to má v malíku, takže já když nevím, tak se ho jdu zeptat, protože už nemám čas na to, abych seděla v knížkách a učila se to. A já se řídím už jenom zkušeností, takže se občas hádáme a on slovíčkaří, to víte on je vědec a divadelní věda musí být precizní. A já na to – Neházej tady na mě ty svoje poučky! protože on vždycky přijde s něčím jako “Smích skrze slzy”, takový různý definice, protože on to musí umět pojmenovat správně do školy.

Ale třeba teďka se mi z dramaťáku odhlásil jeden kluk, protože mu prý pořád říkám, že dělá něco blbě, ale on třeba nechápe, že mu tím chci pomoct. Těmhle už to dochází, oni jsou vyzrálí a když jim něco řeknu, tak se nad tím zamyslí a řeknou, že mám třeba pravdu. Mají bezchybně naučený text. My máme totiž takovou techniku, které říkáme kvasný proces a to znamená, že nad tím textem dlouho sedíme a probíráme ho. A to taky málokoho baví a je ochoten tomu ten čas věnovat. Ale když má člověk teoretickou přípravu a ví přesně co, vztahy se vyjasní a oni potom hrajou úplně na jiné úrovni. Moje poučka je taková, že když vím CO a PROČ, tak to JAK přijde samo. Bohužel dnešní školství je tak postavený na hlavu, že ty děcka vůbec neví, co se učí a nerozumí tomu. Protože s nima nikdo nemluví, neřekne jim to, nediskutují spolu, a proto jsou jako stádo ovcí. Mají kolem sebe tolik vjemů, které si nestihnou ani uložit, je to jenom vizuální vítr a je to nestihne vůbec nijak poznamenat, protože to je jeden zážitek za druhým a přebíjí se navzájem a oni pak nemají v sobě to, co je ovlivní.

To takhle seděli tři kluci u stolu a všichni byli u mobilu a já jsem jim říkala, hele, když tu tak sedíte spolu, nechtěli byste si třeba povídat? Tak to zaklapli a když mě viděli, jak tam stojím, tak si teda začali povídat. “No, tak jak se máš?” “Jo, dobrý.” “A cos dělal?” “To myslíš jako v reálu?”. To jsem si myslela, že vyskočím z kůže. Pak jsem si ale řekla, že to je alespoň ještě dobrý, když to rozlišuje. A o tom bylo vlastně to představení “Jako šílenci”.

Ty Šílence už máme hotový, zkoušeli jsme je hrozně moc, protože Honza je opravdu precizní ve své práci, ve svém životě a ve své představě a vyžaduje to i po nich. Pracuje hodně na bázi metafor a někdy až tak moc, že to obecenstvo nemusí ani chápat, jako třeba ty srdce, balónky, světla. Třeba vždycky, když se mluvilo o filmu, tak se rožnuly ledky. On hodně mluví tím výtvarnem. V těchto metaforách je právě ten jeho posun, protože v cool divadle ve všechno reálně, používá se tam krev a je tam vidět utrpení. A to my jsme nechtěli. Pracuje s podvědomím a představami člověka, což je mnohem horší. Tyhle děcka už jsou vyhraný, takže on to po nich chtít může chtít, protože to chtějí hrát a je to poznat.

Včera jsme to představení hráli v Blansku a ptali se nás, proč nehrajeme něco optimistickýho a veselejšího a já na to, že to je černej humor. Seděla tam jedna paní a ta se smála, ale ostatní lidi se hodně bojí smát. Ale v dnešní době se dají lidi už těžko oslovit a je těžký jim představit takový představení a chtít po nich, aby to brali s nadsázkou.

Vraťme se k Vůni třešňového dýmu. Kateřina Rudčenková, autorka scénáře, je Češka, byly jste s ní kontaktu?

Byla se na nás podívat a byla unešená. Mimochodem ten obraz s lebkou, který je na scéně, ji ohromil. To je totiž její životopisný obraz, dělala si pořádek ve svém životě a u toho ho nakreslila. A tento náš obraz namaloval Honza Schulz, který hrál Russe v “Šílencích”. Já jsem mu řekla, že potřebuju obraz, na kterém bude lebka, karty a víno a že to chci celé v tom černém a tak mi to namaloval. Ona přišla a ptala se “Jak to, že máte náš obraz?”.

Říkala nám, že tu hru psala s těžkým pocitem, protože jí matka dělala různý nepříjemný věci. Byla strašně nadšená z toho, jak to Jarka to dokázala vyvážit mezi humorem a tím, proč se ženský hádají a měly by se vdávat. Děkovala nám, že jsme jí matku zlidštili.

Proč si myslíte, že ta hra dosáhla takového úspěchu?

Já si myslím, že hrozně důležitý je ten genderový pohled, protože to je celkem aktuální. I v Šílencích tenhle pohled měli, Honza (režisér Jan Doležel) nám vykládal o #metoo, že to co dělal ten režisér se svojí Jennifer, je v Hollywoodu běžná věc. V původním scénáři to není, to tam dopsal on. Jenže někteří lidi to nesledujou a nepochopí to.

Myslím si, že Vůně na tu cenu to dosáhla právě proto, že to bylo velice aktuální téma a bylo v tom hodně sebepojetí – jak moc máš poslouchat rodiče, jak máme pořád pocit, že rodičům něco dlužíme a tak. Každej si sáhne do svého svědomí.

Já jako učitel mám občas taky výčitky svědomí vůči svým studentům. Jedna holka mi řekla, že chce být architektka, tak jsem jí nanosila knížky, aby si o tom mohla něco načíst a ona mi řekla, že to teda ne a na truc šla na ekonomku. Někdy ty děti nechápou, že to rodiče dělají jen a pouze v dobré víře, ale to pochopí, až se dostanou do podobné situace.

Když sem přijedete na festival, co od toho čekáte?

Ad Šílenci: My jsme to brali jako velkou zkoušku, protože ten prostor pro nás byl hodně jiný a bylo to náročné. Ty děcka jsou v tomhle hrozní perfekcionisti, vidí to černobíle – buďto jo, nebo ne, nic jinýho. Takže oni to tady vůbec nechtěli hrát. Pak jsem přijela já a řekla jsem jim, ať nestahujou kalhoty, toto odsuneme a oni už pak sami kreativně vymýšeli, jak by se to dalo jinak uchopit. Ale dneska už byli fakt hodně unavení, byli tu už od rána a včera hráli taky, takže to bylo náročné.

Ještě s tím jedeme i do Boskovic na festival a je to proto, aby se děcka s tím tématem ještě víc sžily. A je zajímavý sledovat, jak na to obecenstvo reaguje.

Celkově jsme moc rádi za zdejší prostředí, protože tu jsou milí a přívětiví lidi, s tím se v Blansku tolik nesetkáváme…

Budete s holkama z Prkna pokračovat?

No, holky by chtěly, ale zatím nevíme s čím.

Eliška Siblíková zpovídala režiséra Jana Doležela, herečku Kamilu Hrnčířovou a herce Jana Schulze z blanenského divadla Kolárka.

Jak se váš divadelní soubor dal dohromady?

JD: Jsme bývalí dramaťáci a teď se realizujeme mimo Základní uměleckou školu. Jsme pod hlavičkou divadla Kolárka, to nás velice těší a rozjíždíme různé mezigenerační projekty a tak.

Jak dlouho spolu takto fungujete?

JD: V téhle sestavě měsíc. Měli jsme totiž takový kiks. Čtyři dny před premiérou nám vypadla herečka a roli Jennifer přezkušovala Leona Voráčová. Ona přišla jako nová. My všichni ostatní máme za sebou jeden nebo dva projekty, ale všichni patříme pod Kolárku, takže vlastně nikdo nepřišel cizí. Leona se toho zhostila opravdu skvěle, protože za dva dny se to dokázala naučit na premiéru.

Jak jste přišli k tomuto představení?

KH: No, přišel náš režisér (Jan Doležel), přinesl text a řekl: Tohle budeme dělat!

JD: Já obdivuju osobnost Petra Lébla, asi nejdůležitější osobnost našeho divadla po roce 89, ne-li vůbec kdy. A toto je právě hra, kterou on zkoušel a nedozkoušel, protože spáchal sebevraždu, takže pro nás je to jednak nesmírně aktuální věc a také poklona Petru Léblovi, který taky začínal jako amatér a amatérů si velmi vážil, my mu vzdáváme hold a děkujeme mu za všechno, co přinesl divadlu.

Jak jste se s tím představením sžili? Jak pro vás bylo to téma náročné?

JS: Ono se to zaryje pod kůži, člověk se pak chová jako děvka. Já jsem se třeba ke svým známým choval hrozně, sžil jsem se s tím poměrně dost, hodně mě to bavilo.

KH: Já jsem se tomu hodně bránila, aby mě to ovlivnilo, protože když jsme začínali zkoušet, tak jsem se přistihla, že u té scény se psem se fakt směju. Jako doopravdy.

JS: To jsem se jí fakt bál. To se fakt směješ, já se tě bojím!

KH: Moji kamarádi, když mě viděli, tak říkali, že se mně v pár situacích fakt báli.

Máte nějakou vtipnou historku z natáčení?

JS: No, ono je vtipný vždycky to chystání té scény, zvlášť tady. Přišli jsme sem a řekli jsme, tak tady ne, tady to nebudeme hrát. Tady jsme hráli na o třetinu menším prostoru, ty scény jsou mnohem víc kumulovaný do sebe. Nakonec se to povedlo, takže jsme asi zareagovali vhodně. Nedokážu porovnávat, jestli je to lepší nebo horší, ale je to adrenalin, když to hrajete jinde. Publikum je jiný, my hrajeme jinak. Normálně neposazujeme diváka na zem, ale tady by se to jinak nedalo. Musím uznat, že to určitě změnilo atmosféru.

KH: Ono nejde o to, že by ten prostor byl problém, ale když jdete do novýho prostoru a všechno je jinak, tak je to hrozný prvotní šok.  Samozřejmě je to všechno o zvyku, ale mně se to hrálo dobře i tady, jak je ten prostor menší, tak se člověk nemusí snažit zabrat všude. Bylo by naopak mnohem horší, kdyby člověk přišel do většího prostoru, člověk má totiž nachozený ty krátký vzdálenosti. Takže toto pro nás byla ta lepší varianta. Ale když si to vezmu scénograficky, tak mám pocit, že ten velkej prostor tomu dává ještě mnohem víc, na druhou stranu, jak jsme to tady začali řešit, tak jsme z toho měli radost.

Takže vy nehrajete v takto blízkém kontaktu s divákem?

JD: No, to hrajeme, ale je to na pódiu, který je vyvýšený, takže tvoří tu metaforu mola. Pracujeme s tímto efektem a mluvíme k divákovi tak trochu z vrchu, takhle jsme byli všichni na stejné úrovni a bylo to takové komornější.

JS: Ale zase výhoda tohoto prostoru je výborná akustika! Všechno se tady hezky nese, ale na druhou stranu je tady horko.

Máte moc skvělý publikum a to nás podrželo, takže myslíme, že to přehluší všechny problémy s prostorem, reagovali tam, kde měli, kde jsme chtěli, aby reagovali. Ono to představení je pořád v doznívacím módu a my vlastně objevujeme, co to znamená, když s tím vyjdeme k divákům. Jestli jsou ochotní se tomu smát nebo je to spíš mrazí a stydí se smát.

Jak vznikala vaše scéna?

JS: Já vždycky vycházím z prostoru, takže ta idea těch balónků, filmové plátno a tak, jsem všechno našel v textu. Například je tam ta věta: Cítím, jak moje umírající tělo opouští tento svět, jako balónek napuštěný héliem.  To myslím byl zrod mé prvotní myšlenky a toho, jak dělat coolness drama, to je směr, ve kterém to bylo napsané v 90. letech, který je velmi brutální. Chtěli jsme mít ten účinek, ale nechtěli jsme být tak brutální, mít krev a živý zvířata na scéně v mikrovlnce.

Máte něco dalšího v rukávu?

JD: Toto představení mělo premiéru před měsícem, pak dvě reprízy, teď nás čeká ještě jeden festival a předpokládáme, že to budeme ještě nějakou chvilku hrát.

Další premiéru plánujeme v říjnu, na našem divadelním festivalu Kolotoč. Chystáme hudební věc, která bude na motivy Divé Báry od Boženy Němcové, a taky připravujeme projekt, který má pracovní název „Bazén bez vody“ a jedním z jeho zdrojů je text Marka Ravenhilla, nebo třeba koncert „One love Manchester“, chceme se zabývat společenstvím, reflexí minulosti a toho, co nám dává dnes a jak se my sami osobně k tomu můžeme postavit.

Zůstanete tu i na další představení?

JD: Moc rádi bychom zůstali i na zbytek festivalu, ale jsme už fakt grogy. Vždycky, když přijedeme na festival, tak jsme tam spíš pracovně než, abychom si to užili.

S režisérem Tomášem Dorazilem a hercem Davidem Plášilem z vyškovského Studia Haná hovořila Eliška Siblíková

Mohli byste nám prosím zopakovat větu o té životní filozofii?

Jednou se všichni dozvíme, k čemu to všechno bylo, všechno to utrpení. No vidíte a mě zrovna u tohohle představení nejvíc baví věta – že se musí žít. I ten sranec se musí žít, tady a nebo jinde.

Proč jste si vybrali tuhle hru?

DP: Tomáš Dorazil je člověk, kterému se tento typ experimentálního divadla líbí.

TD: Viděl jsem to v Ostravě, kde to napsala Nasa Vedra speciálně pro jejich soubor a my v tom souboru máme kamarádku, která vyšla z našeho divadla, Peťu Lorencovou, a ta mně ten text doporučila, že by to mohlo být pro nás, protože je to hodně ženská herecká příležitost a těch tolik není. Měl jsou v našem souboru lidi, který by se na to typově hodili, tak proto jsme to vzali.

Máte větší zastoupení žen v souboru?

TD: Ne, ale já raději dělám s ženskýma, to divadlo. Ale nebyl to vtip, já to myslím spíš jako tématicky, ty ženský.

Jak moc jste to změnili oproti té ostravské verzi?

TD: Já si myslím, že to je úplně jiné představení, David to může potvrdit.

DP: Já jsem měl tu možnost to vidět, Peťa nás pozvala do Ostravy a je to úplně jiný představení. Ale obojí jsou skvělý. Byl to divný pocit koukat na Andreje, když ho hraji, ale i když byl jiný, tak byl skvělý.

V čem byly ty rozdíly?

TD: Scénograficky se to hodně liší, my tam máme víc metafor, úplně jinou muziku, jsou tam lehké charakterové posuny ve výkladu postav. Víc směrem k psychologii. Ostraváci šli spíš přes tu grotesku, my jsme se snažili jít víc do hloubky. Shodou okolností s náma v jednom špílu hrála i Peťa Lorencová, zaskočila za Iry, tu nejmladší sestru, jelikož naše herečka už měla velké bříško a to nejde, aby hrála nevinnou dívku.  75% žen ze souboru otěhotnělo, to je už opravdu docela dost!

Jaká je vaše nejoblíbenější scéna z celého představení?

DP: No, mně se nejvíc líbí druhá polovina, během první poloviny vyhladovím, v druhé se najím a domů dojíždím v podstatě bez večeře.

Ale abych pravdu řekl, tak asi nemám nejoblíbenější scénu, mně se to hraje od začátku až do konce celý dobře.  Mám tam ale jednu scénu, která mi není úplně příjemná. Když Natálie uklízí po bytě, já si čtu, řeším kolečka, hráz a prdikulku… a v té první části scény, já se prostě moc necítím. No a ještě dneska Šema s tím, že je přestávka dřív…

Máte nějakou alternativu v krabičkové variantě?

DP: Ne, je to vždycky mrkev, je to vždycky bábovka a banán se šlehačkou. Ale když se to všechno spojí, tak je pravda že to ne vždycky dobře dopadne.  

Nějaká veselá historka z natáčení?

Jedna mě napadá…my jsme všichni Vyškováci až na moji nejmladší sestřičku, ta je z Brna. Měli jsme hrát představení, chystat scénu a tak a ona dojela z Brna a oznámila nám, že si nechala celý kostým doma. No, tak jsme ji poslali zpátky do Brna a pak jsme museli představení o chvíli posunout a diváci si počkali. Ale myslím si, že se jim to čekání vyplatilo, protože to stálo za to.

Otázky k představení divadla Stodola kladla Silvie Siblíková, odpovídal režisér inscenace Pavel Buchta.

Jak vznikl nápad, hrát právě Ženy v ringu?

Tuhle hru v obsazení dvou stejných hereček hrál před nějakými deseti dvanácti lety Amadis. Vypadalo to úplně jinak, hrálo se to asi pětkrát. Děvčata si posteskly, že by to chtěly obnovit. První myšlenka byla, že to obnovíme sakumprdum s kulisama klasicky na kukátko a že se jen opráší text a jedna herečka, která už je pryč, se zalternuje. Požádaly mě, abych jim to celý zkorigoval režisérsky a když jsme se scházeli, tak mi to nedalo a zasáhli jsem do toho natolik, že se to změnilo textově, přehodnotili jsme psychologii těch postav a hlavně jsme změnili tu scénu. Přišlo nám, že jde vlastně o zápas a že by nebylo špatný dát to fakt do toho ringu. Ať už pro to, že je to zajímavé pro diváka, ale taky proto, že se to může hrát kdekoliv, nepotřebujem jeviště. Když jedem někam, kde nemají vůbec nic, mají třeba jen nádvoří, tak si lidi sednou dokola, my vytáhnem tři světla a může se to hrát, aniž bysme měli nějakou elevaci nebo stavěli podium.

Můžeš přiblížit zásah do těch postav?

V té původní hře jsou ty scény vlastně samostatné a nemají mezi sebou souvislost, kterou jsme tam doplnili. Ty děti jsou v původní verzi kluci, ale my jsme je změnili na holky, aby nám to sedělo. S tím jsme si nejvíc vyhráli. A pak šlo samozřejmě o škrty, abychom se vešli do nějakých 70 – 75 minut a mohli to hrát bez přestávky.

A je to napsaný vyloženě pro tři ženy? Když říkáš, že tam byli původně kluci, ti tam byli jen zmínění?

Ano, o nich se jenom mluvilo. My jsme do toho dali ten propoj, že to jsou vlastně ty holky ve školce.

A připsal jsi tam něco vyloženě ty sám?

Ne, já jsem si dovolil maximálně připsat nějakou hlášku, nebo změnit repliky, či přidat nějakou větu, ale víc jsem škrtal.

Jak jste vybírali hudbu? Mimochodem byla naprosto dokonalá.

Hudbu jsem vybíral volně dostupnou, abysme za ni nemuseli platit práva a s ohledem na to, jakou náladu má v divákovi vyvolat

A ty tvoje komentáře mezi scénami jsi vymyslel sám?

V původním scénáři je  hlas, případně někdo, kdo přijde a uvede to jako postava. Já je říkám naživo, což je další změna oproti původnímu představení. Ten základ je danej a já si to pokaždé upravím jinak, snažím se holkám vymyslet nějakej novej vtip, abych je pobavil.

Jak si dáváš záležet na tom, aby to nebylo za hranou, abys mířil na diváka, který se zasměje a nebylo to pro někoho třeba moc?

To záleží hlavně na holkách. Já nejsem úplně zastánce vulgarismů, pokud jsou zbytečné. Ale pokud je potřeba, aby sprosté slovo zaznělo, tak by mělo zaznít. A jak říkáš, je potřeba hlídat tu hranu a dívat se, pro jaké publikum se zrovna hraje a podle toho to i upravit. Když víme, že jsou v hledišti děti, tak to holky vypustí, nebo nahradí něčím mírnějším