Včera jsme hráli _stodvacítku_ v CVČ Lužánky a nutno říct, že jsem to pěkně zoral. Ale od začátku. Před představením přišel rejža s objevnou teorií, že totiž čím méně nám budou diváci na konci tleskat, tím lépe… No… Bylo tam plno a diváci i tleskali 😉
Stalo se už zvykem, že pokud mi někdo bere kostým, tak ho buď nevezme vůbec, nebo alespoň něco zapomene. Tentokrát mi nevzali boty, takže jsem hrál presidenta parlamentu v botaskách…
Hra samotná začala hezky pomalu, jak má, a když jsem v úvodu při svém představování vypustil dvě věty místo obvyklé jedné, ještě jsem netušil, že mě za chvíli čeká mnohem větší průšvih. Čtu tam z papíru návrhy nějakých zákonů, ale nevím, jak se to mohlo stát, papír prostě zmizel. Listoval jsem všemi papíry zběsile sem a tam a nenašel jsem ho. To rozhodilo nejen mě, ale i kolegy, kteří nevěděli, jestli dělám v tom pomalém začátku pauzu. Takže pak někdo začal a nějak se to rozběhlo, ale zanechalo to následky v hromadě přebreptů, kterých bylo příliš a trvalo dlouho, než jsme se srovnali. Pak už jsem nic nezkazil, akorát v poslední větě jsem se zase ubreptl.
Po konci vtrhl režisér do šatny se slovy „Já tě zabiju!“, zatímco kolegyně Evička prohlásila: „A nebylo by lepší se to naučit?“. Naštěstí to ale nebylo tak fatální, že by to celou hru složilo. Každopádně se všem svým postiženým kolegům i divákům tímto veřejně omlouvám.