Rozhovor – Vůně třešňového dýmu

Rozhovor s Evou Petrželovou, hostující režisérkou divadla Prkno vedla Eliška Siblíková

Jak jste se dostala k režii u divadla Prkno?

Jarka mi loni nečekaně zavolala, že má perfektní scénář a jestli bych se toho nechtěla chopit, protože předtím viděla nějaký moje režie. Že jsou tři holky a moc by to chtěly zkusit. Tak jsem loni na dlouhé cestě do Rumunska přelouskávala scénář, kreslila jsem si to v hlavě, a jelikož jsem taky výtvarník, tak jsem si to celé navrhla sama. Holky pak za mnou jezdily do Blanska zkoušet a trénovaly jsme do noci po mém celodenním učení.

Jak se ti s nimi pracovalo?

Pracovalo se mi výborně, protože ony už jsou hotový herečky. Bylo to něco jinýho než v dramaťáku, tam si ty děcka pořád dotvářím, kdežto s holkama to bylo na jiné úrovni. To co jsem po nich chtěla, udělaly hned, takže jsme na sebe mohly hezky navazovat. Stačilo jen trošku a už chápaly, co tím myslím a ony si zase mohly říct, co by jim vyhovovalo. Mám radost, že mám dospělý holky a můžu s nima pracovat.

Ale zase je hezké, když můžeš ty děti formovat, ne?

No, teď je to tak, jak to má být, že žáci jsou lepší než učitel. Mě totiž minulo všechno to, co se oni teď učí ve škole, jako je všechno před 89., celá ta  literatura, underground, nebo Havel. A to já bych už horko těžko doháněla. No a Honza (režisér představení Jako šílenci) to má v malíku, takže já když nevím, tak se ho jdu zeptat, protože už nemám čas na to, abych seděla v knížkách a učila se to. A já se řídím už jenom zkušeností, takže se občas hádáme a on slovíčkaří, to víte on je vědec a divadelní věda musí být precizní. A já na to – Neházej tady na mě ty svoje poučky! protože on vždycky přijde s něčím jako “Smích skrze slzy”, takový různý definice, protože on to musí umět pojmenovat správně do školy.

Ale třeba teďka se mi z dramaťáku odhlásil jeden kluk, protože mu prý pořád říkám, že dělá něco blbě, ale on třeba nechápe, že mu tím chci pomoct. Těmhle už to dochází, oni jsou vyzrálí a když jim něco řeknu, tak se nad tím zamyslí a řeknou, že mám třeba pravdu. Mají bezchybně naučený text. My máme totiž takovou techniku, které říkáme kvasný proces a to znamená, že nad tím textem dlouho sedíme a probíráme ho. A to taky málokoho baví a je ochoten tomu ten čas věnovat. Ale když má člověk teoretickou přípravu a ví přesně co, vztahy se vyjasní a oni potom hrajou úplně na jiné úrovni. Moje poučka je taková, že když vím CO a PROČ, tak to JAK přijde samo. Bohužel dnešní školství je tak postavený na hlavu, že ty děcka vůbec neví, co se učí a nerozumí tomu. Protože s nima nikdo nemluví, neřekne jim to, nediskutují spolu, a proto jsou jako stádo ovcí. Mají kolem sebe tolik vjemů, které si nestihnou ani uložit, je to jenom vizuální vítr a je to nestihne vůbec nijak poznamenat, protože to je jeden zážitek za druhým a přebíjí se navzájem a oni pak nemají v sobě to, co je ovlivní.

To takhle seděli tři kluci u stolu a všichni byli u mobilu a já jsem jim říkala, hele, když tu tak sedíte spolu, nechtěli byste si třeba povídat? Tak to zaklapli a když mě viděli, jak tam stojím, tak si teda začali povídat. “No, tak jak se máš?” “Jo, dobrý.” “A cos dělal?” “To myslíš jako v reálu?”. To jsem si myslela, že vyskočím z kůže. Pak jsem si ale řekla, že to je alespoň ještě dobrý, když to rozlišuje. A o tom bylo vlastně to představení “Jako šílenci”.

Ty Šílence už máme hotový, zkoušeli jsme je hrozně moc, protože Honza je opravdu precizní ve své práci, ve svém životě a ve své představě a vyžaduje to i po nich. Pracuje hodně na bázi metafor a někdy až tak moc, že to obecenstvo nemusí ani chápat, jako třeba ty srdce, balónky, světla. Třeba vždycky, když se mluvilo o filmu, tak se rožnuly ledky. On hodně mluví tím výtvarnem. V těchto metaforách je právě ten jeho posun, protože v cool divadle ve všechno reálně, používá se tam krev a je tam vidět utrpení. A to my jsme nechtěli. Pracuje s podvědomím a představami člověka, což je mnohem horší. Tyhle děcka už jsou vyhraný, takže on to po nich chtít může chtít, protože to chtějí hrát a je to poznat.

Včera jsme to představení hráli v Blansku a ptali se nás, proč nehrajeme něco optimistickýho a veselejšího a já na to, že to je černej humor. Seděla tam jedna paní a ta se smála, ale ostatní lidi se hodně bojí smát. Ale v dnešní době se dají lidi už těžko oslovit a je těžký jim představit takový představení a chtít po nich, aby to brali s nadsázkou.

Vraťme se k Vůni třešňového dýmu. Kateřina Rudčenková, autorka scénáře, je Češka, byly jste s ní kontaktu?

Byla se na nás podívat a byla unešená. Mimochodem ten obraz s lebkou, který je na scéně, ji ohromil. To je totiž její životopisný obraz, dělala si pořádek ve svém životě a u toho ho nakreslila. A tento náš obraz namaloval Honza Schulz, který hrál Russe v “Šílencích”. Já jsem mu řekla, že potřebuju obraz, na kterém bude lebka, karty a víno a že to chci celé v tom černém a tak mi to namaloval. Ona přišla a ptala se “Jak to, že máte náš obraz?”.

Říkala nám, že tu hru psala s těžkým pocitem, protože jí matka dělala různý nepříjemný věci. Byla strašně nadšená z toho, jak to Jarka to dokázala vyvážit mezi humorem a tím, proč se ženský hádají a měly by se vdávat. Děkovala nám, že jsme jí matku zlidštili.

Proč si myslíte, že ta hra dosáhla takového úspěchu?

Já si myslím, že hrozně důležitý je ten genderový pohled, protože to je celkem aktuální. I v Šílencích tenhle pohled měli, Honza (režisér Jan Doležel) nám vykládal o #metoo, že to co dělal ten režisér se svojí Jennifer, je v Hollywoodu běžná věc. V původním scénáři to není, to tam dopsal on. Jenže někteří lidi to nesledujou a nepochopí to.

Myslím si, že Vůně na tu cenu to dosáhla právě proto, že to bylo velice aktuální téma a bylo v tom hodně sebepojetí – jak moc máš poslouchat rodiče, jak máme pořád pocit, že rodičům něco dlužíme a tak. Každej si sáhne do svého svědomí.

Já jako učitel mám občas taky výčitky svědomí vůči svým studentům. Jedna holka mi řekla, že chce být architektka, tak jsem jí nanosila knížky, aby si o tom mohla něco načíst a ona mi řekla, že to teda ne a na truc šla na ekonomku. Někdy ty děti nechápou, že to rodiče dělají jen a pouze v dobré víře, ale to pochopí, až se dostanou do podobné situace.

Když sem přijedete na festival, co od toho čekáte?

Ad Šílenci: My jsme to brali jako velkou zkoušku, protože ten prostor pro nás byl hodně jiný a bylo to náročné. Ty děcka jsou v tomhle hrozní perfekcionisti, vidí to černobíle – buďto jo, nebo ne, nic jinýho. Takže oni to tady vůbec nechtěli hrát. Pak jsem přijela já a řekla jsem jim, ať nestahujou kalhoty, toto odsuneme a oni už pak sami kreativně vymýšeli, jak by se to dalo jinak uchopit. Ale dneska už byli fakt hodně unavení, byli tu už od rána a včera hráli taky, takže to bylo náročné.

Ještě s tím jedeme i do Boskovic na festival a je to proto, aby se děcka s tím tématem ještě víc sžily. A je zajímavý sledovat, jak na to obecenstvo reaguje.

Celkově jsme moc rádi za zdejší prostředí, protože tu jsou milí a přívětiví lidi, s tím se v Blansku tolik nesetkáváme…

Budete s holkama z Prkna pokračovat?

No, holky by chtěly, ale zatím nevíme s čím.

Komentáře