Rozhovor – V Háji

Marek Sítek – představitel Vladimíra

Jak ses dostal k divadlu Břetislav?
K divadlu jsem se dostal před dvěma roky, v době, kdy jsem se hlásil na herecké školy na JAMU a DAMU, protože jsem potřeboval nějakou praxi na cvičení, na zkoušení. To mě pomohlo a udržel jsem se v tom i po těch přijímačkách. A teď mě to celkem naplňuje.

Jak dopadly přijímačky?
Bohužel nedopadly, dostal jsem se do druhého kola, do třetího už ne, ale byl to životní zážitek, seznámil jsem se se spoustou lidí a naše přátelství stále trvá.

Jak jste přišli na tuhle hru?
To je hra mého bratra Martina, já jsem mu to trochu korigoval a probírali jsme to spolu. Ta hra byla původně psaná jen pro nás dva. Byla psaná nám přímo na charaktery a vznikla vlastně z toho důvodu, že jsem z ní měl monolog na přijímačky. Ale tím, že to narazilo na časové, osobní a další důvody, tak jsme se rozhodli, že to uděláme v rámci souboru Břetislav, kde jsme sehnali určité lidi, kteří by do těch rolí zapadli a podle toho pak vzniklo představení. Původní scénář pak prošel ještě velkými úpravami.

Jak se tobě osobně ta hra líbí?
Mě se velmi líbí, protože máme s bratrem velmi podobný smysl pro humor. Je mi psána přímo na charakter, což bylo možná trochu vidět. A taky je to vlastně rodinná záležitost. Kdyby nebyla, tak do toho asi takhle nejdu a nehraju až tak aktivně.

Jak se ti spolupracuje s ostatními?
S bráchou jako režisérem těžko, protože jsme bratři, Já jedinej mu nadávám, zatímco u ostatních má samozřejmě respekt. Ale nakonec se spolu vždycky domluvíme. A s ostatníma výborně. Jsou to skvělí amatérští herci a musím říct, že jsem až překvapený, co takový obyčejný člověk dokáže v rámci divadla ze sebe dostat.

Jak jste se dostali k účasti na festivalu Na Prknech?
Přes Jedlíky čokolády. Byli jsme tu minulý rok, letos a příští rok přijedem určitě zase. Líbí se nám tu, je tu příjemná atmosféra.

Ta tvoje role je ti ušitá přímo na tělo, takže se v ní přímo vidíš?
Tak to přímo ne, že bych řezal kokain… 😀 Ta postava je velmi divoká, hodně často mění náladu. A to jsem já, já jsem hodně náladovej člověk. Ta postava je taky cholerická a nenechá si skákat do svého rybníčku, což jsem taky já.

Hlavní postavy jsou vlastně dva opaky, tak jste s bratrem hodně jiní?
My jsme s bratrem jsme docela odlišní a je to tam. Každý máme něco do sebe a využili jsme to právě v téhle hře.

A viděl bratr se v té postavě?
Myslím si že jo. On se teda viděl ve víc postavách. Viděl se i v Bohovi.

A ty v ďáblovi?
Jasně. Právě ten monolog z ďábla jsem měl na přijímačkách. A postava smrti je dopsaná přímo pro Pavla Doležala, který hraje ještě doprovod na kytaru, ta v původní verzi vůbec nebyla.

A jak se cítíš ve své roli? Vžíváš se do ní, nebo jen odvykládáváš text?
Dneska, jelikož jsem to docela kazil, byla takřka polovina improvizace. Ale právě proto, že je role napsaná přímo na mě, tak mi dává prostor ji během představení trochu upravovat, režisér nám v tomhle dává volnou ruku. Ostatní můžou taky, ale já to využívám nejvíce. Pochopitelně se striktně držím hlavního scénáře, aby příběh hry byl jasný. Ale některé  drobnosti si upravuju. To znamená, že na jevišti jsem uvolněný, relaxuju u toho, i když do toho dávám energii a řádně se zpotím. To je prostě součástí herectví. Kdo se při hraní nezpotí, tak hrál špatně 🙂

Míváš trému?
Už ne… Několik posledních představení trému vůbec nemám, bohužel. A chtěl bych! Tréma je výborná věc, dokáže prokrvit mozek a člověk podává lepší výkony. Mně se tréma, jak to hrajeme pořád dokola, nějak vytrácí… Já už to hraju tak, že předávám energii divákům a to mi stačí. Kvůli tomu není třeba mít nějakou trému. Snažím se koncentrovat na tu postavu, aby mi bylo rozumět a předat to dál, aby z toho lidi měli zážitek.

Máte v merku nějakou další hru?
Něco se tam rýsuje. Ale to má na starosti Jana Vrzalíková, já nemůžu říct žádné podrobnosti. Žánrově to bude drama, sice s komediálními prvky, ale bude to dramatičtější, než to dnešní představení.

A přijedete sem s ním příští rok?
Určitě rádi. Snad to ale už bude později a bude tu více dospělého publika, protože ta hra už vůbec nebude pro děti. Je napsaná spíše pro přemýšlivé typy diváků.

Martin Sítek – režisér

Jak se vám při zkoušení této hry pracovalo s herci? Například s vaším bratrem?
S bratrem těžko, protože má svoji hlavu, ale jinak jo. Poslouchali mě, věděli, že mě musí poslouchat, ale občas taky ne, ale to je asi součást každého režisérského života. Prostě normální práce, my se někteří známe už hodně dlouho, ale s divadlem Břetislav spolupracuji teprve od listopadu loňského roku.

A jak jste se k tomu divadlu dostal?
Právě přes to kamarádství a známé.

Bratr říkal, že je tu už dva roky.
Jojo. Určitě se zmínil, že dělal přijímačky na DAMU, takže od té doby tam vlastně je. A já jsem vlastně přišel jen tak. Mě divadlo vždycky bavilo, dělal jsem ho už na střední. A ještě děláme noční prohlídky na zámku. Takže mi jednou zavolali a já jsem řekl, že to zkusím.

A tuhle hru jste napsal?
Ano.

Co vás k tomu přivedlo? Je to o vás a o vašem bratrovi?
Ne! To vůbec.

On totiž tvrdil, že je hra napsaná přímo na vás dva…
Ano je napsaná pro nás dva, ale není to charakteristika nás dvou.

Bratr říkal, že s tou postavou docela ztotožňuje…
Jo, tak to je dobře 🙂 Marek je hodně temperamentní, takže určitě něco společného s tou postavou má.

A když ty postavy jsou v podstatě opaky, máte to spolu taky tak?
V normálním životě jo, já jsem spíš flegmatik a introvert a on je víc extrovert, otevřený a energický. Ale že bych psal ty postavy cíleně na naše charaktery, tak to ne. Jen je v tom ta symbolika toho přizdisráče a toho rockera.

O té hře se nedá říct, že by to byl příběh ze života 😉 Jak to tedy vzniklo?
Já píšu už dlouho, baví mě to. Píšu povídky, básně, zkoušel jsem psát tuhle divadelní hru už kdysi. A když se objevila příležitost, tak jsem ji dotáhl do konce, což se mi většinou nepovedlo. Ale tohle jo. Tedy bez nějakého vyloženého úmyslu nebo cíle. Teprve v průběhu se to začalo nějak vybarvovat.

Podle mě existují dva druhy autorů. Jedni o tom přemýšlí už od začátku a znají začátek prostředek i konec a ví o té hře úplně všechno. A pak jsou autoři, kteří nějak začnou, udělají si nějaký základ a potom píšou automaticky – jakoby to ze sebe vylévají. A to, co z toho potom vznikne, to určí kritici, teoretici, to už není na mně. Já jsem nad tím až tak zatím neuvažoval.

Kdy jste tu hru napsal?
Před rokem, tedy ještě předtím, než jsem přišel k divadlu.

A jak jste jim tu hru podal?
My jsme neměli co hrát, kvůli počtu lidí. Chceme hrát novou hru, kde většinou hrají holky. Mají velké role a kluci by si nezahráli, takže jsem přišel i s touhle alternativou, že budeme dělat tuhle menší hru a do toho pak budeme zkoušet tu větší a tady v té menší si zahrají hlavně kluci. Přečetli si to, líbilo se to, tak řekli, že to zkusíme. Ale vedoucí našeho divadla řekla, že když jsem si to napsal, tak ať si to i zrežíruju. Tak jsem musel 🙂

Takže to je důvod, proč v té hře nehrajete?
No, i kdybych to nerežíroval, tak bych v tom asi nehrál. Mně stačí, že jsem to napsal a někde se to hraje. To je pro mě pocta a víc nepotřebuju.

Jak jste spokojen s vyzněním té hry? Původně byla napsána jen pro dvě postavy, ale pak postavy přibyly…
Jsem rád, že se to rozvrstvilo na víc herců, protože v průběhu ještě přibyly postavy, aby se ten děj lépe vysvětlil a aby to bylo jednodušší. Ti dva by hráli dvojrole, což by bylo náročné jak pro ně herecky, tak pro mě, jako pro režiséra.

Jste spokojen s hereckými výkony?
V zásadě jo. Samozřejmě nějaké výhrady mám, ale to jsou spíš drobnosti, které divák často ani nepozná. Ale jsme amatéři, takže vždycky se najdou nějaké chyby a vždycky je co zlepšovat. I když se představení povede, tak já tam vždycky nějaké chyby najdu.

Budete dál pokračovat ve spolupráci se souborem?
Rozhodně. Baví mě to, byť mám málo času jako všichni. Teď jsem dostal námět na další hru, takže ji zkusím napsat. Za rok, za dva budeme mít další autorskou hru.

Rozhovory vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Jan Chlubný a Silvie Siblíková

Komentáře