Rozhovor – Rebelové

Ondřej Buchta, motor divadla Stodola

Proč jste si vybrali představení Rebelové? Máte k tomu nějaký speciální vztah, nebo to bylo kvůli té choreografii?

Já se přiznám, že už ani nevím přesně, přišel s tím asi Marek.  Ale je to dobrá volba. Teď bude 50 let výročí okupace, tak věříme, že to bude něco, co se bude dát vytáhnout a bude to pro lidi něco silnýho.

Kdo dělal choreografii a byli všichni pro, že ji uděláte tak náročnou?

Určitě jsme chtěli, a dělal ji Marek Šudoma, kterej je shodou okolností taky režisér tohoto představení a dokonce tam i tančil, takovej ten s těma kšandama. My jsme ho získali k představení Princové jsou na draka. Poté jsme s Markem dělali Mrtvou nevěstu, kde si vyzkoušel takový větší choreografie přímo pro nás, divadlo Stodola, to jsem tehdá režíroval já a on potom přišel právě s Rebelama, že by si to chtěl vyzkoušet režírovat celý sám a s choreografií mu pomáhala Martina Vášová. Tak jsme do toho společně šli, protože z Nevěsty jsme měli strašnou chuť, byla energie, byla vůle a vzniklo z toho něco takhle krásnýho. Samozřejmě od premiéry se to pořád vyvíjí a my mámě dál chuť hrát, což je asi největší základ toho úspěchu, kterej dneska byl.

Měli jste nějaký speciální pěvecký zkoušky?

Měli, dokonce i pěvecký zkoušky s lektorama, který jsme měli půjčený z různých pěveckých konzervatoří, naše kamarádka Beáta, která tam učí, nám pomáhala  a ještě další děvčata, taky velice dobrý zpěvačky, nám říkaly co a jak, co by se mělo zlepšit. My to pořád nějak pilujeme a zlepšujeme. Teda ne já, já nezpívám, oni!

Chtěl bys to někdy zkusit?

No, já zpívám, ale vzadu, stojí to zato. Vždycky ode mě všichni odchází 😀

Takže jste si asi užívali zkoušky, že?

Určitě, zkoušky byly geniální a potom i ten premiérovej měsíc stál za to. Můžu říct, že jsem zažil hodně premiér, hodně začátků, hodně zkoušení různých her, ale ti Rebelové byli opravdu nejdivočejší, nejsrdcovější a pořád jsou. Pro mě asi nejlepší představení, co se týče mýho užití si té hry.

Všimla jsem si, že hráváš i v jiných divadlech, takže ty speciálně patříš pod divadlo Stodola, nebo tu taky jen hostuješ?

Stodola je moje rodné-domovské divadlo. Pak jsem začal po několika letech hrát s Amadisem, pak v Improdžow, což je improvizační divadlo a to hrajeme hlavně v okolí Brna. Pak jsem ještě hrál s Kroměříží, hostoval v jednom a teď budu hostovat v druhém špílu. Loni to byla Vystavená židle. Teďka spřádáme plány a Dostavníkem Přerov na novou hru, takovou divokou – Danteho peklo, což bude brutální, ale tam nebudu jenom já, tam bude celé divadlo Stodola. Obecně mám rád, když naši herci spolupracují s jinými divadly, protože jim to dá zkušenosti a pak stejně zjistí, že se mají doma nejlíp. Takže když například přijde jiné divadlo, že potřebuje půjčit herce, tak to rozhlásím v divadle a když se někdo přihlásí, podporuju to.

A jak velký je divadlo Stodola? Kolik tak máte členů?

Aktivních, co hrají v některém představení, je tak 35, ale to trošku odhaduju. Dalších, neaktivních, je tak 10. Naše členská základna má asi těch 45 herců.

Máte v tomto představení nějaké externisty, nebo jsou všichni členové divadla Stodola?

Úplně všichni ne, samozřejmě. Když se tvořili Rebelové, udělali jsme malý konkurz, na něm jsme sehnali pár nových, převážně z laiků, takže jsme je naučili ty základy. Teď když tak přemýšlím, nevím, jak je to aktuálně, ale obecně je tam 5 lidí, co stáli poprvé na jevišti a dalších tak 10, co stáli na jevišti tak po druhé, nebo po třetí. Je tam hodně začátečníků a my jsme rádi, že nás trvale doplnili. Externisti jsou například Honza Raclavský, taky trochu blázen, má domovskou scénu v Kojetíně, hraje v Kroměříži, v Přerově a teď zachránil i nás, alternuje právě Boba, ale dneska nehrál. Jsou tam taky lidi z Amadisu, například Tiborek, to je ten, co mluvil slovensky, on teda je Slovák, ale jinak to na něm není poznat, protože normálně hraje česky. Nebo Evča, je taky z Amadisu, takže je to hodně namíchané.

Jak dlouho vám trvalo to nazkoušet a co podle tebe bylo nejtěžší?

Nejtěžší byla samozřejmě choreografie a pěvecká část, aby se to sladilo. Nejdřív se cvičila choreografie a potom až na to navazovalo samotné hraní. A jak dlouho jsme to trénovali? Já myslím, že nám to trvalo tak rok intenzivní přípravy, a samozřejmě ke konci, jak se blížila premiéra, to gradovalo, to jsme mívali zkoušky tak 4 – 5x týdně. My máme nevýhodu, protože nemáme domovskou scénu, jenom zkušebnu, takže si musíme scénu půjčovat a je to hrozně náročný, musíme všechno přenášet a tak. Ale vyšli nám vstříc, ať už jsou to Sivice, jako dědina, nebo Šlapanice, kde jsme potom měli premiéru. Byli jsme schopni se tam sejít na víkend a udělat si generálky, zkoušky a tak všechno za dobrou cenu, takže to nám vyšlo.

Kolikrát už jste to hráli?

Nemám to spočítaný přesně, ale řekl bych, že něco kolem třiceti. Teď už je to rok, co to hrajeme.

Máte už něco namyšleno na příští rok?

Máme, už dokonce zkoušíme, je to Cesta kolem světa za 80 dní. Tam se teda nebude tolik zpívat, ale bude tam hodně hudby a hodně tance a trošku to chceme posunout i do takového scénického tance, tak jsem zvědavej, co nám to dá. My jsme vycházeli z knihy. Líbilo se nám, že tam cestují po světě a samozřejmě co stát, to nějaký druh tance. Takže to byla výzva hlavně pro Marka, co to režíruje napůl se mnou, ale je to hlavně jeho režie. Ale má nějaké pomocníky, takže na to nebude úplně sám. Bude tam dokonce i moje snoubenka, konečně se mi ji podařilo dostat do divadla, za to jsem moc vděčnej, protože už nebudu mít doma na talíři, že jsem pořád v divadle.

Rozhovor vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Silvie Siblíková a Jan Chlubný

Komentáře