Rozhovor – Polenoimpro

Rozhodčí – Zdeněk Truhlář

Jak jsi se coby zaměstnanec rozhlasu dostal k pískání improvizačních představení?

Proč do toho taháme rozhlas? Ten za to rozhodně nemůže 😀 Teda může za to do té míry, že se odtamtud znám s Jarkou. Vlastně nemůže, protože my jsme se znali už mnoho let předtím, ale až teď se to dalo tak nějak do kupy.

Takže vy jste společně nikdy předtím nespolupracovali?

V rádiu jo, ale na divadle až teď.

A máte v plánu nějakou další spolupráci?

No máme, ale můžu prozradit jenom to, že se něco chystá a to dokonce už na konec prázdnin. Ale nic víc neřeknu.

Spolupracuješ jen s Polenoimprem nebo i s jinými divadly?

Já mám za sebou samozřejmě zářnou kariéru… Těch divadel je opravdu velká spousta, teď k tomu přibylo ještě Poleno, takže jsem dosáhl neuvěřitelného počtu tří divadel. Na to, jak jsem mladej, si myslím, že mám za sebou docela slušnou kariéru. “V” na Veveří, Nové operetní studio a Poleno. To poslední se pro mě báječně hodí už jenom názvem.

Našla jsem spousty fotek z různých představení, ale bohužel jsem nenašla video se zpěvem…

Ne bohužel. Bohudík! Já zpívám rád, ale s prázdným publikem.

A v tom Novém operním studiu jsi spolupracoval jen na jednom představení – Na tý louce zelený?

Zatím jenom to jedno, ale proslýchá se, že se chystá nějaká další opereta a do té bych se měl taky nějak zapojit. Výborný na tom je, že to bude opět nezpívaná role. V tom prvním tam jednu píseň mam, ale naštěstí to není nazvučený, takže to není moc slyšet. Ne, je to slyšet krásně a zpívám tam báječně samozřejmě! Já tím právě dráždím všechny profesionály, protože polovina těch lidí neumí zpívat ani z poloviny tak špatně jako já, takže jsou z toho prostě nešťastní.

A jak ses k tomu dostal? Slyšela jsem něco o tom, že to bylo v sauně.

No, to je hrozný, když se to takto řekne, ale on když se člověk potí, tak občas vypotí nějakou tu příležitost, teda když se potí se správnejma lidma. My jsme tak různě testovali různý maséry přes slevomaty a narazili jsme na chlapíka, kterej masíruje v národním divadle umělce a říkal jsem si, že jsem minimálně z poloviny taky umělec, tak že se nechám namasírovat tam, přestože bych mohl hrát v baletu maximálně kámen někde vzadu, ale i ten je důležitej, když je to potřeba a hrozně od toho bolí záda, když se člověk celej špíl hrbí.Takže proto jsme šli na masáž, dali se do řeči s masérem a stali se z nás kamarádi. Potom jsme zase během zimní sezóny měli nápad, že bychom začali chodit do sauny a v sauně se nám podařilo vymyslet báječnou věc, a to, že mě angažujeme do operety. Na což já jsem říkal, že je to skvělej nápad, protože třeba na Véčku se opereta vůbec nedělá, což nechápu. A tak ten kamarád přišel s tím, jestli si nechci zahrát v Redutě, tak říkám jasně, komu se podaří zahrát si v Redutě, že jo?

Hele, neodpovídám nijak blbě, že ne? Já jen, že si tam pořád něco škrtáš.

To já si škrtám zodpovězený otázky a všechny stejně.

Aha, takže odpovídám na všechny stejně blbě.

Pískalo se ti v Bítýšce dobře?

Tam je to paráda, já jsem hledal nějaký místo, kde bych mohl vybít tu energii a tam je to dobrý, ale klidně si písknu i jinde, když to půjde.

Máš radši obecenstvo tiché nebo prudící?

Obecenstvo musí komunikovat, nesmí to být leklý ryby, protože když jsou to leklý ryby, tak nedávají tomu herci tu energii, ale na druhou stranu, když povzbuzujou moc, tak se pak urvu ze řetězu a neznám míru.

Je tvoje nejoblíbenější zvíře zebra?

Nejoblíbenější úplně ne, ale je dobrá, ale myslím tu na silnici.

Pískal jsi někdy fotbal? Víš, nikdy není pozdě… 

Takže můžu ještě začít kariéru jako rozhodčí, jo? No víš co, já rád pískám zápasy improvizační, protože tam ještě nejsou tak vyhrocený ty emoce. Ale na fotbale typu okresního přeboru je to nejhorší, tam když pískneš, tak tě Franta umlátí krýglem, to nejde, to je horší než extraliga, protože na extralize jsou ti diváci od rozhodčího poměrně daleko, ale na okresním přeboru se to ještě probírá u piva.

Jakej je tvůj nejoblíbenější fotbalový tým?

Ten ve kterým hraju.

A jakej to je?

No teď momentálně to žádnej není, ale když někdo řekne: ”Pojď hrát fotbal”, tak ten bude můj nejoblíbenější! To je fuk kdo, prostě ten kdo řekne, abych šel hrát, tak si ho hnedka oblíbím. Ale je zajímavý, že zároveň s tím začnu nenávidět soupeře a to i když tam hrajou třeba kamarádi.

Co si myslíš o neúspěchu českého týmu teď na EURU?

Já nerozumím fotbalu. Já dělám rozhodčího Impro zápasu a ne fotbalu. Ale je pravda, že tam na hřišti je herců mraky, mnohdy jsou lepší než ti, co hrají divadlo. Co je zvláštní, vypozoroval jsem, že na fotbalovém hřišti působí nějaká energie, která má blahodárný účinky na zranění. Tak jsem si říkal, že až se mi stane něco třeba opravdu ošklivýho, tak požádám, aby mě donesli doprostřed nějakého zápasu, protože tam se ti lidi uzdravujou neuvěřitelně rychle. Třeba má někdo otevřenou zlomeninu a do minuty už zase běhá, nebo infarkty, ty jsou taky hodně častý. Tak mě napadlo, že bychom zavřeli nemocnice a vozili ty lidi na hřiště. Ale to bychom zase zruinovali zdravotnictví, tak nevím…

Jakej sport tě baví?

Baví mě beach volejbal, kterej neprovozuju, nějakou dobu jsem dělal i basket, ale všechno jenom rekreačně. Celkem mě bavil i squash, ale to je makačka na kolena. Ale třeba brusle, to je sranda… Jednou přišel kolega do práce, že si koupil brusle a kdo to s ním chce zkusit. Tak jsem si koupil brusle s kompletní výbavou a leželo mi to tři nebo pět let ve skříni. Pak přišli kamarádi s tím, že Kudrna pořádá kurzy bruslení pro úplný nýmandy, tak jsem řekl, to je přesně ta výzva, na kterou jsem čekal. Zaplatil jsem si ten kurz s tím, že tam se nebojím, oni budou vědět, jak na mě. Přijel jsem tam, obul jsem si brusle a přes tři nebo čtyři pády jsem se dostal k té skupince. Nejdřív ta instruktorka říkala, že než se rozjedeme, je dobrý umět brzdit, protože bychom se jinak mohli zabít. Jediná technika, kterou jsem uměl, je pád na držku, takže ta další technika, prostě odběhneš do trávy, se mi líbila, to jsem se cítil nejjistěji, protože na té trávě to nejede. Byly tam i takový ty, jak uděláš kolečko nebo tak a to mi hrozně nešlo. Pak jsme vyrazili na cyklostezku s tím, že už umíme brzdit, takže teď už nás můžou učit jezdit. Tam jsem se nějakým způsobem došoural, opět s nějakýma mezipádama, nejčastěji na místa, který jsem neměl chráněný, jako třeba prdel. Jenže na cyklostezce se mi skupinka po chvíli ztratila, tak jsem je nějak zase s kotrmelcema dohnal. Na zpáteční cestě, mi ta instruktorka řekla, že si mě vezme do parády sólově a začala mě povzbuzovat. Tak já jsem dokonce nabral i ten rytmus a opravdu jsem jel. A v momentě, kdy mi řekla “No výborně, to přesně máš dělat”, tak mě tím nějak rozhodila a zase jsem byl na prdeli. Úplně nejhorší bylo, až jsme úplně dojížděli k nějakýmu semaforu a já jsem věděl, že najíždím do skupiny lidí, že už prostě nezastavím, tak jediná možnost byla zase pád na prdel. Ale to byla taková rána, že se mi zamotala hlava, zatmělo se mi před očima a měl jsem pocit, že ty obratle jeden po druhým tak nějak praskají. tak jsem tam chvilku seděl, oči mi šly šejdrem a tak se mě zeptali, jestli jsem v pořádku a já jsem se ptal, jestli už tam budeme… Na závěrečným briefingu nám říkali, že Kudrna dělá výborný zájezdy pro začátečníky do Rakouska, kam jedeme autobusem, tam nás vysadí na úplně krásné, rovné cyklostezce, objedeme si Vídeň a zase jedeme domů a garantujeme vám, že všichni jak jste tady, tak můžete tento zájezd absolvovat. Tedy až na pána v helmě! Tam jsem pochopil, že bůh mě nestvořil proto, abych jezdil na kolečkových bruslích.

Rozhovor (asi o hodinu delší) vedla Eliška Siblíková, pro web brutálně zkrátili a upravili Silvie Siblíková a Jan Chlubný

Komentáře