Rozhovor – Jarka Vykoupilová

PolenoImpro, Prkno, Malé – velké divadlo, Na Vlnce, Dramaťák Veverka

Já nevím, jestli jsem pochytila správně, co tady v Prkně všechno děláš. Řekni mi, do čeho všeho jsi zapojená.
Loni jsme předávala festival Klárce, s tím, že ona studuje divadelní menežment a že vlastně už od dítěte ji mám v dramaťáku, na festivalu byla od malinka a znala ho. Nejdřív jen tak pomáhala “jako ala praxe” a já jsem vnímala, že je schopná to převzít. Mně se ulevilo, že už to nemusím organizovat. Zároveň s tím jsem jí předala i organizační věci Prkna, takže už nejsem tou, které volají kvůli představením. A bylo to asi tím, že uběhl nějakej čas a že jsem vnímala, že po smrti našeho režiséra se pro mě nějaká etapa v Prkně uzavřela. A jak se mi uvolnily ruce, tak se ve mně projevil ten blázen, kterej si do nich hned zas něco vezme. Takže jsem se úplně shodou náhod loni dostala na improvizační seminář. Já jsem s improvizací koketovala už dřív, však jste to viděli.  A ten seminář v létě mě strašně nadchl. Já se vlastně poprvé, co mám holčičky, vydala někam jen s batohem na tejden bez dětí, což jsem nezažila několik let. A já jsem po tom týdnu přijela s tím, že musím najít lidi, kteří to se mnou budou dělat. Tak jsem prostě udělala plakát na konkurs do Polena, oslovovala bývalý kolegy z Prkna, z dramaťáku, kamarády, kteří koketovali s tím, že by chtěli hrát a nějak to nevyšlo. Tak jsme se postupně začali skládat a já jsem si říkala, že prostě jednou za 14 dní zablbnem, o nic nejde, je to takový volný a najednou nás bylo jedenáct, kteří začali stabilně chodit a říkali – my to potřebujem každej tejden, nám to chybí. Tak se pořád snažíme přinášet nový hry, zkoušet, hodně s tou hudbou, máme vlastně banjo, kytaru a klavír. Ty hudební disciplíny jsou výzva.

A mně to pomáhá i v mé rozhlasové práci, protože jsem si uvědomila, že ta improvizace hrozně osvobozuje, že jsem schopná mnohem líp reagovat.

Jak dlouho vlastně fungujete?
Od září.

A to se mi naplnilo to, že mám najednou nadšený lidi, kterým řeknu, že hrajeme tehdy a tam, tak oni jdou a jsou šťastní. Nemusím nikoho prosit nebo přemlouvat.

Já tomu říkám terapie smíchem, my se při těch trénincích dvě hodiny řehtáme. Já cvrkám do textilu a nemůžu. Některý scénky jsou tak jedinečný, že už to znovu nedáš. To se nedá zkopírovat. Ale můj takovej sen je, udělat představení, který vznikne z nás, co bude mít třeba jinej tvar, než improvizace.

 

A kromě Polena děláš i Malé – velké divadlo, to vzniklo jak?
My jsme dělali s kolegy z divadla Prkno modely pro studenty textilní průmyslovky, kteří obhajovali své ročníkové práce. Jedna z nich byla ušitá scéna k pohádce o Karkulce a mně se to strašně líbilo. Tak jsem si vzala kontakt s tím, že když z toho vznikne pohádka, tak ji pozvu na festival Na Prknech, protože bych to chtěla vidět v akci.

Radka Blatná: Karkulka byla před dvěma lety, to byla Jarka ještě pořadatel a pozvala mě sem a pro mě to bylo strašně krásný. Po nějaké době jsme si zavolali s tím, že spolu něco uděláme a tohle byla první repríza. Premiéra byla tady před měsícem. Takže Malé velké divadlo funguje od ledna.

A divadlo Na Vlnce?
K tomu jsem se dostala tak, že jsem chtěla nějak propojit svoji terapeutickou práci s divadlem. A taky jsem nějak cítila, že bych se mohla divadlem po těch letech alespoň částečně živit. To jsem si přála a přišlo mi to fajn.

A jde to?
Jde. Teď jsme si právě s Ivčou říkaly, že na druhej rok našeho “podnikání” docela dobrý. Jezdíme, máme různý pozvání, vracíme se, hrajem po školách a školkách, teď budem hrát třeba na parníku… Iva učila na gymplu a vzala si rok neplacené volno, že to zkusí na volné noze a už se vrátit nechce. Ona k tomu teda ještě překládá a učí soukromě angličtinu. Ale je šťastná. My jsme do toho napojili ještě to, že organizujeme různý besedy a setkání a taky vzděláváme.

Co dramaťák?
S dramaťákem mám takový životní etapy, že na něj někdy nemám čas. Rodím, mám malý děti, nebo něco podobného. Takže jsem se v jeho vedení střídala s Růženkou, ta taky začínala u mně v dramaťáku, pak hrála několik rolí v Prkně, mezitím se dostala na JAMU a teď je v angažmá na Provázku jako profesionální herečka.

V tom tvém představení O princezně a vysavači jsou všechny děti hrozně šikovný. To přeci není normální.
Víš co, já ty děcka mám většinou tři čtyři roky a jsou perfektní.

Já je necepuju, já jim říkám, zkusme to takhle a nechávám je žít. A spousta nápadů, které vzniknou tím, že se někdo přeřekne, nebo se něco vymyslí přímo na zkoušce, se pak dostane do představení.

A další věc, o kterou mi jde, je text. Já nemůžu ten dramaťák dělat, když nemám o čem. Musím mít text, kterej mě zajímá, baví a musím mít nějakou vizi, co s tím uděláme.

Pak ale přijdou děcka do toho telecího věku, začnou se zamilovávat a většina s tím skončí. U někoho se to ale překulí. Kari a Petra mám v Impru, Filip hraje v Prkně, Klára je taky z dramaťáku. Takže kdyby nebylo dramaťáku, tak ta štafeta se neposílá dál.

Já jsem to vždycky dělala zadarmo, ale nedávno se naskytla možnost to dělat tady pod Veverkou jako volnočasový pedagog za 100 Kč na hodinu, což byl pro mě na mateřské přivýdělek, ale co si budem povídat, žádnej zázrak to není. Avšak díky tomu, že jsem “pedagog”, jsem se dostala na různá školení, protože Evropská unie chce nějaký vzdělání, když pracuješ s dětma. Byla jsem na dvou úžasných zážitkových víkendech, který mi daly spoustu inspirace i třeba pro Impro. Takže je asi všechno jak má bejt.

A teď chystám projekt pro Prkno k 20. výročí vzniku a na to budu potřebovat hodně času a energie, takže dramaťák převezme Klára, abych se z toho nezbláznila..

Můžeš prozradit, o jaký projekt půjde?
Bude to takové ženy ženám. O skutečné ženě, jejíž život je hrozně zajímavej, mluví krásným nářečím a do toho lidové písně, pro které máme geniální muzikantku, která nám s tím pomůže. Ta žena je prababička naší režisérky, která vstoupí do Prkna jako nová. Je to Veronika Rodriguezová bývalá žena Ivory Rodrigueze, který nám překládal Kvartet, jinak autorka spousty publikací o dramatické výchově. Ona hodně jezdí po dětských festivalech do porot, je hodně znalá, ale nikdy nerežírovala. Tahle hra je takovej náš sen. Máme představu, že při zkoušení budeme pracovat i s improvizací, kde budou daný nějaký základní situace, citáty z knihy. Hlavní hrdinka je zpěvačka lidových písní a bizarní je na ní to, že začala kariéru v šedesáti letech a zpívala do devadesáti. Stala se z ní ikona, o které vyšla kniha, ze které vycházíme. Hrát v tom budou holky od dvaceti do šedesáti let, takže tam bude ta hlavní hrdinka stárnout.  Je to taková pocta našim ženským předkyním. A hlavně je to výzva. V prosinci bych chtěla mít premiéru, protože souvisí i s výročím té ženy, o které budeme hrát.

Rozhovor vedla Eliška Siblíková, pro web upravili Jan Chlubný a Silvie Siblíková

Komentáře