Festival na PRKNECH 2009

Zdravím příznivce amatérského divadla a přináším svůj pohled na nedávno skončený 12. ročník festivalu Na PRKNECH.

DDS Brnkadla – Autobus sebevrahů

První představení festivalu má většinou tu smůlu, že na něj přijde málo diváků, byť je představení sebelepší. Tohle patřilo mezi ta nejlepší, co se tu letos objevila, ale přesto jsme my diváci byli s herci téměř v rovnováze. Škoda, představení to bylo velice vtipné a dobře zahrané. Z herců sice nikdo nevyčníval, ale ani se neztrácel, typově byly role velice dobře obsazeny. Výborný scénář by ale zasloužil výrazné škrty a přepsání zápletky. Co tím myslím. Nevěřil jsem absolutně tomu, že řidička autobusu na poslední chvíli zastaví těsně před srázem, na popud mačkání tlačítka „STOP“ (zastavíme na znamení?), když ona je k sebevraždě odhodlaná ze všech nejvíc a má to v ruce… Neuvěřitelné jsou i přesuny po Evropě pod naprosto směšnými argumenty, jako je třeba teplota moře. Škrtnout by se hodilo i scény s drážďanskými fanoušky, či curyšskými narkomany, jsou tam zcela zbytečné. A taky by představení svědčilo, kdyby se hrálo bez přestávky. Ta uškodila a druhá půlka se už na první nedotáhla a to nejen díky těm nesmyslům a zbytečnostem ve scénáři. Díky tomu, že zvukař neseděl v sále mezi diváky, ale nahoře nad jevištěm, mu unikalo, že doprovod je hlasitější, něž herci, a nebylo jim občas vůbec rozumět. Ale i přes tyto výhrady se mi Autobus sebevrahů hodně líbil a rozhodně ho doporučuji. Za pochvalu ještě určitě stojí nádherné animace, které jsou promítány na pozadí.

Amadis, Stodola – A co láska?

Pro mě velké zklamání. Po loňském hereckém koncertu, který pánové Širhal a Buchta předvedli v Plných kapsách šutrů, byl tohle slabý odvar. Širhalovi role vůbec nesedla a ani jeho kolega nijak nezářil. Paradoxně byla nejpřesvědčivější postavou na jevišti Klára, která měla menší roli. Mému špatnému pocitu napomohl i scénář o kterém se v programu tvrdí, že jde o brutální satiru. No, jediné, co bylo na tomto představení brutálního, byl fechtl, na kterém přijel na scénu jeden z protagonistů. Je ale otázkou, proč sebou tahat takový těžký vergl. Ty dva vtipy, které kvůli němu vznikly, za to snad nestojí. Jinak byl scénář těžko uvěřitelný, což by jeden u satiry oželel, ale já jsem ani nevěřil, že jde o satiru. Herci se navíc dopouštěli těch nejlacinějších vtipů, jaké snesou snad jen příznivci těch nejpokleslejších televizních estrád, které autor do svého scénáře určitě nenapsal. Ještě bych zmínil hudební stránku, která mi přišla úplně zbytečná. Pravda, byly nějaké problémy s technikou a doprovod hrál nějak divně. To ale neomlouvá, že Širhal zpíval totálně falešně a ani ostatní zpěvem nepřesvědčili. Ten zpěv navíc neměl pro hru žádný význam a kdyby tam nebyl vůbec, nic by představení nechybělo. Škoda, loňským kusem si pánové nastavili laťku tak vysoko, že letos na ni skoro neviděli, natož aby na ni dosáhli. Počkáme si tedy na další představení, jestli se podaří reputaci spravit.

Divadlo Prkno – Společnost

Vynikající představení. Scénář skvěle napsaný, představení úžasně graduje od pozvolného začátku až do konce za pomoci výborných hereckých výkonů všech tří představitelů (Jakubec, Jakubcová, Vykoupilová). Jediné, co bych Společnosti snad vytkl, že mi nesedla ta stylizace do boxerského ringu. Některé přestávky v dialozích byly vyloženě rušivé a musel jsem se znovu chytat. Příchodem třetí postavy na scénu pak už ring úplně pozbývá smyslu. On vlastně ani není využíván, slouží jen jako kulisa. Ale kulisa čeho? Ring představuje neúprosný souboj na KO, ale v této hře o KO nejde. Je spíš o vzájemném pochopení a toleranci, což jsou věci, které do ringu nepatří. Každopádně nejlepší představení festivalu i přes tuto drobnou výhradu. Hra byla doporučena na letošní Jiráskův Hronov a nutno poznamenat, že právem.

Divadlo Ovečka – Filipova dobrodružství

O dětských představeních píšu nerad, protože asi tak dobře nerozumím dětskému divákovi a jeho potřebám a chutím. Takže jsem si vzal na pomoc dětského diváka, který byl především zklamán tím, jak to bylo krátké. Taky si myslím, že děti unesou víc, než dvacet minut, zvlášť když postavení scény trvá déle 😉 Mně osobně se moc tenhle naučný styl nelíbí, ale děti s ním problém neměly. Ale nebyly ani nijak nadšené. Prostě to představení vzaly s tím, že rozhodně nebylo špatné, ale už viděly lepší.

Dramaťák Bítýška – Hraješ ten strom jako úplné dřevo!

K tomuhle kusu je opravdu potřeba přistupovat ne jako k divadelnímu představení, ale jako k jakémusi výstupu z dílny, kde se „tvoří herci“. A je příjemné poznání, že v některých případech už pomalu není co tvořit. To mluvím nejen o Filipovi Findurovi, který je v každé poloze vynikající, ale především o Kláře Šťastné, která mě naprosto dostala rolí učitelky. Tomu výkonu nebylo co vytknout a poprávu byl oceněn. A pokud jde o obsah, utkvěly mi v hlavě scénky u tv obrazovky, adam a eva, jak se Goethe vsadil, že napíše hru za týden, jak herec získává roli a naprosto brilantní antické drama. Tedy příjemný zážitek.

Divadlo Krátký rozum – Školní vzpoura

Co napsat k představení, které nebylo určené nám fosiliím, ale týnejdžrům? Musím říct, že nějaké smažky, které stály kousek ode mě, se neustále smály, kdežto já jsem zíral a snažil se pochopit. Některé vtipy byly k pochopení, ba i k pobavení pro naši generaci, ale chápu, že jsem nebyl cílová skupina. Text byl plný narážek na školní reálie, takže ho plně nepochopí ani vrstevníci z jiných škol, což teprve my. Herecky zde ale byl ke spatření jeden z nejlepších výkonů na festivalu a to zásluhou Kryštofa D. v roli TV moderátora, což je ale jediné, co mohu u tohoto představení ocenit. Samozřejmě chápu, jde o školní divadlo, kde si zahrát chtějí všichni zúčastnění, budiž chvála režisérovi, že rozvrstvil obsazení tak, aby ti dobří hráli větší role a ti slabší role menší.

*DSEK Rosice – Podivný případ pana Olivera*
Tohle divadlo mám rád, přestože mě nikdy nějak významně nenadchlo, ale ani nezklamalo. Jsem vždy unešen naprosto geniálními nápady v textu, které jsou ale bohužel střídány pasážemi, jež jsou výrazně slabší. A to byl i případ pana Olivera. Stavba příběhu a gradování děje se tu moc nekoná, o hereckých výkonech nemluvě. Rozhodně bych si tento scénář raději přečetl, literárně je velice zajímavý, scénicky však žádná sláva…

Jaroslav Dušek a divadlo Vizita

Host festivalu myslím nadchl každého, kdo se přišel podívat. Hodnotit profesionála na amatérském festivalu se snad ani nehodí, takže jen pár vzpomínek na čínské prkénko, dublérův efekt, doktora Chrastítka, hlad veveří či řízek, který byl obrácen.

*NaKop Tyjátr – Malý princ*
U tohoto představení došlo k politováníhodnému nedorozumění – naprostému minutí s cílovou skupinou. Malý princ prostě není pro děti a už vůbec ne pro malé děti předškolního věku, jak se snažil tento soubor hru podat. Modré malované letadlo sice bylo krásné, ale to byla jediná věc, která mohla malé děti zaujmout, ale pouze chvilku na začátku představení. Potom na scéně celou dobu „zavazí“… Hudební stránka byla unylá, žádné hudební nápady a jednoduché slogany, které by si děti mohly zpívat. Opilcova píseň pak byla zbytečně dlouhá a nudila i mě, natož děti, ikdyž zrovna tento text patřil mezi ty lepší. Také mi vadilo, jak základní motiv, píseň Malého prince, byl „hrán na flétnu“. Hudba zněla z plejbeku a Malý princ jen flétnu na první tři tóny přiložil k ústům a zbytek protančil… Na závěr se aktéři snažili přesvědčit publikum, jak je všechno krásné a pozitivní… Prdlačky, Malý princ není pozitivní ani trochu. Divák má na konci sklon spíše k melancholii a tak by místo optimistického zvolání mělo zaznít spíš něco jako: „To zas bude dobrý…“

DSEK Rosice – Dvě sestry

Představení pro dvě herečky mě moc neoslovilo. Hra měla příliš jednoduchý děj, o zápletce mluvit vůbec nelze. Poté, co se dozvíte na počátku pár základních informací, hra vás už ničím nepřekvapí. Jediné, čím si ji můžete užít, že se ponoříte do tragického pocitu, který se celkem dobře daří oběma dívkám držet. Jenže ten pocit je jediné, co hra nabízí. Pardon, ještě je potřeba zmínit doprovodnou kapelu Tepeto, která hraje precizně, nápaditě, s vynikající zpěvačkou za mikrofonem. Herecky byly obě dívky velice dobré, ale přeci jen se poněkud hůř věří dvacetileté dívce, že je životní troska a alkoholička…

Divalo Naboso – Gazdina roba

Obhájce loňského prvenství přijel s druhým dílem jejich moravské trilogie a poprávu opět zvítězil. Herecky mi Gazdina roba přišla o maličko slabší, než Maryša, ale opravdu jen o málo. Režisér udržel úroveň opět vysoko. Hra má spád a hudební doprovod je opět skvělý, o zpěvu Jarky Šimákové nemluvě. Přestože je scénická hudba spíše bluesová a písně spíše rockové, nijak to nevadí. Tato tragédie opět přivádí mrazení v zádech a slzy do očí. Blues moravského venkova na jedničku.

Závěrečné shrnutí: příjemně prožité tři dny, k vidění byly zajímavé hry a žádná nebyla vyloženě ztraceným časem. Díky všem divákům, kteří se přišli podívat a tradičně Jarce za organizaci, panu starostovi za podporu a hospůdce U Václava za péči.

Nashle příští rok u 13. ročníku festivalu na PRKNECH!

Komentáře