Zdravím všechny příznivce vyškovských souborů, protože letos to bude hlavně o nich. Na začátku musím říci, že letos nebylo na festivalu představení, které by bylo vyloženým průšvihem. Některá představení mě zklamala, ale zcela špatné nebylo žádné z nich.
V minulých letech bylo pravidlem, že první představení festivalu bylo vynikající, ale přišlo na ně málo diváků. Letos bylo na Amadis celkem plno, takže se asi logicky musela tahle zákonitost porušit…
Amadis: Smíšené dvouhry
Tohle představení hráli loni na našem festivalu jako hosté z divadla Kašpar Jakub Špalek s Evou Elsnerovou a nelze se tedy vyhnout srovnání. Amadis na výkon Kašparů nedosáhl. Původně má tato hra osm obrazů, Amadis jich hrál pět, Kašpaři pouze tři. Ty dva, co hrál Amadis oproti Kašparům navíc, byly ty nejslabší a hra byla jako celek velice nevyrovnaná. Například ve scéně na kurtu mě nejvíc zaujal Ondřej Buchta za zvukařským pultem, který vytvářel zvuky tenisových míčků odrážejících se od země či od raket živě ústy na mikrofon. Vynikající výkon, který ale bohužel zastínil herce na pódiu… Naproti tomu scéna s čajem byla brilantní, hercům tato poloha sedla nejlépe a dokázali diváky skvěle pobavit.
KUFR: Balady nevěsty a smrti
První host festivalu mě svým prvním představením nijak nenadchl. “Kramářských písní” jsem viděl spousty a tyhle nijak zvlášť nevybočují. Někdy v polovině představení jsem si říkal, proč vlastně mají ty chůdy, když je vůbec nevyužívají a stojí na na nich pořád na jednom místě? Asi jen proto, odpověděl jsem si, aby na ně dobře viděli i diváci v zadních řadách. Ve třetí baladě jsou chůdy konečně použity, ale poněkud samoúčelně. Přeskakování plůtků je tam jen proto, aby se vtáhli diváci do hry. Herecké akce tu moc nebylo, přesto bych na této inscenaci ocenil zpěv a nápadité používání minimalistických rekvizit, které herečky měly pro tentokrát místo kufru v kapsách.
Prkno: Jateční váha
Třetí autorské představení Víti Jakubce bylo pro mě zklamáním. Už tím, že se v průvodním textu divák dozví celý děj hry, který ho pak nemá čím překvapit. Podtitul punkově naturalistická hra s neustálými zpěvy neodpovídá ani v jednom. Naturalistického na té hře není nic, pokud jde o punk, jsou tu jen občas velmi mírné náznaky (apropos, viděli jste někdy punkového baskytaristu při hraní sedět na židli?) a zpěvy nejsou neustálé. Celou hrou se proplétají vulgarismy, ve většině případů se však snaží zaujmout samy sebou. Musím ale přiznat, že několik vtipů se autorovi opravdu povedlo a od srdce jsem se jim zasmál. Herci podali standardní výkony, jen Martin Kožušník, byl v první půli v ukňourané poloze výrazně slabší, než v půlce druhé, kdy kňourat přestal a byl skvělý.
Vraťme se ale ke hře jako takové. Pokud divák čeká šokující naturalistickou podívanou, na kterou nevezme děti, aby neměly noční můru, bude zklamán. Naopak příznivec fekálního humoru, jednoduchého příběhu a chytlavých písniček bude nadšen. Představení by se tedy nemělo propagovat slovy: “Hra je metaforou mezi životem ve chlévě a skutečným životem lidí na pozadí současné politické situace… “ Ano, “pozadí současné politické situace” je moc pěkný obrat, ale pro mě o tomhle Jateční váha není, je spíš o tom, co z toho pozadí leze…
KUFR: Ohňová show
Co k tomu říct? Parádní žonglování, které svým efektním provedením možná přitáhne mladé adepty k divadlu, potažmo k cirkusu. Alespoň moje děti se po shlédnuté show zase chtějí učit žonglovat.
Bez střechy: Krize aneb ještě jedna pohádka o lásce
Jedno z nejlepších představení festivalu. Dá se říct, že volně navázalo na páteční Smíšené dvouhry, kde je také ústředním tématem manželské soužití. V podání vyškovských bylo ale o třídu výš. Skvělé herecké výkony, nápaditá režie a tak není divu, že tohle představení posbíralo v podstatě všechna ocenění festivalu. Nejvíc na mě zapůsobily scény z koncertního sálu, kdy byly myšlenky obou herců pouštěny zvukařem a ti je dokreslovali mimicky. A jelikož mám vždy ve zvyku najít nějakou tu vadu na kráse, tady jí určitě byla závěrečná písnička – Jen pár dnů. Je škoda, že se protagonisté drželi původní tóniny, když ty hloubky nikdo z nich nevyzpíval, slušelo by tomu posadit “Vejš, Radime, vejš!”
Naboso: Uvařeno
Režisér Tomáš Trumpeš v programu k tomuto představení píše: „Naše inscenace se zatím vyvíjí… Jestli bude výsledný tvar funkční se teprve ukáže.“ A až se to ukáže, tak se asi vytiskne nový program, kde bude napsáno: „Inscenace se již vyvinula. Výsledný tvar představení je/není funkční“… Já soudím, že na přetištění programů to zatím není, pokud tedy do něj nechtějí napsat variantu: „představení není funkční“. Avizované „psycho“, pro které se představení nedoporučilo dětem, se nedostavilo, herci ho divákům nepředali… A když sami tvůrci do programu napíší výše uvedené, nebudu jim to vyvracet, spíš toto tvrzení podpořím.
Netrdlo: Služky
Vyškovské aktérky mě do jejich hry na madam nevtáhly. Herecky bylo představení velmi solidní, Alois Kumera byl v roli madam výborný. Pokud jde ale o jeho kolegyně, řekl bych, že jejich výkon nedotáhl k dokonalosti režisér. Zůstal krůček před tím, aby představení bylo silné a působivé, což si troufám tvrdit, by herečky dokázaly zahrát. Chyběla mi na jevišti ta krutost, to ponížení, při kterém má běhat mráz po zádech. Ty emoce, které v textu jsou, jsou zahrané jen jako… Škoda…
Prkno: Dámská šatna
Herecký koncert Evy Pavlíčkové, která převýšila své tři kolegyně. Tím ale nechci říct, že by hrály špatně, to vůbec ne, jen byla Eva tak vynikající a ta role jí tak sedla, že pokud by nebylo Prkno vyloučeno z hodnocení, jistě by vyhrála cenu pro nejlepší ženský herecký výkon. Vytknout se herečkám dá jen to (a týká se to všech čtyř) že neutáhly ten velký sál hlasově a tak občas v posledních řadách nebylo dobře slyšet… Ale to byla přeci jen malá piha na jinak velké parádě.
Dostavník: Odysseus
Na své pěvecké schopnosti nikdo z aktérů nedosáhl herecky, což ale u muzikálu až tak nevadí. Pěvecky byl soubor vynikající, všichni zpívali čistě. Škoda jen, že zvukař nepoužil lepší (naše) reprobedny, protože tyhle poněkud postrádaly basy a byly už trochu “křáplé”. Hudební stránka by tak byla ještě o dost působivější a údernější. U bohyně Athény mi vyloženě vadilo, jak byl její port přeechován až jí občas nebylo rozumět, přestože artikulovala dobře. Chválím také scéno-choreo-grafii, kdy kulisy vytvářeli jen herci s “kusy hadrů” – jednoduché, ale působivé.
Dramaťák: Maska červené smrti
Hororový text E. A. Poa byl jen inspirací pro tohle představení. Při pohledu do programu nám přijde, že by mohlo jít o jakési panoptikum různých postav a charakterů, jenže herci je nemají možnost, snad kromě Filipa, dostatečně rozvinout. Takže si o nich divák víc přečte, než by se dozvěděl z jeviště. Škoda. Bylo to však i přesto velmi příjemné podívání na ty naše mladé talenty, jen by si zasloužili trochu víc prostoru.
Tramtárie: Pohádky o mašinkách
Tak tohle se dětem muselo líbit, protože se to líbilo i mně 😉 Pěkné kulisy i rekvizity, skvělá práce s nimi, výborné herecké výkony, zvláště pak představitele mašinfíry a kouzelníka Zababy. Neměl bych problém shlédnout ještě dvě další pohádky a věřím, že děti taky ne 🙂
Trdla: Jak jsem umřel
Vyloženě lehké oddychové představení, které nemělo ambice žádného velkého výkonu natož nějaké hlubší studie mezilidských vztahů. Pár dobrých vtipů, ale jinak nic moc…
Studenti JAMU: Pouť na svatou horu
Jako herecká studie či cvičení to bylo výborné, ale nic víc. Obsah mě neoslovil.
Studenti JAMU: Meine liebe pepsimaus
Tenhle text vyhrabaný z Hrabala Sabinou Machačovou je na jeviště převeden bravurně a stejně tak i předveden. Je to sice také studie hereckých dovedností Růženky Dvořákové, ale nezůstává jen u ní, jako v předchozím představení. Tady text i herecký projev sledujete se zaujetím a něco se na jevišti opravdu děje. Nějaké drobné vady na kráse jsem našel, ale nebyly vůbec důležité.
A to je z mého kritického okénka vše. Na závěr jako obvykle poděkování panu starostovi, Jarce, prkňákům, Oskarovi, Václavovi, sponzorům, souborům a divákům!
Těšíme se zase za rok na 15. ročníku festivalu Na prknech!