Principála divadla Soliteater a představitele hlavní role Libora Ulovce zpovídala Silvie Siblíková
Co ti na příběhu Oskara Wilda připadá přitažlivé?
Připadá mi to přitažlivé na několika rovinách. Za prvé v tom, že se jedná o známou osobnost, pro mnohé o jednoho z nejvýznamnějších světových spisovatelů, aniž by jeho pohnuté osudy byly veřejnosti blíže známé. V tomto ohledu tedy může naše inscenace působit i mírně edukativně, ačkoliv na maturitu z ní člověk dostatek znalostí nenačerpá. Životopisná témata, respektive díla založená na skutečných událostech, mne vždycky zajímají, protože často mají potenciál promlouvat k dnešku a dají se v nich nalézat aktuální a současná témata. A to je další rovina. Příběh Oscara Wilda je příběhem nezařaditelné, provokující osobnosti obdařené mimořádným, až geniálním nadáním, ale i komplikovanou a společensky provokující povahou, ve kterém jsou tematizovány všeobecně platné otázky týkající se jinakosti a konformity, schopnosti společnosti akceptovat odlišnosti i střety z toho vyplývající. A v neposlední řadě – samozřejmě je to herecká výzva a příležitost.
Jak moc jste zasahovali do původního textu? Byly například jeho bonmoty součástí?
Naše inscenace vychází ze synopse a půdorysu starší divadelní hry, její text je ovšem díky překladu a dramaturgickým zásahům originálním dílem. Původně se s bonmoty nijak nepracovalo, nicméně pro nás bylo zásadní, aby se v průběhu hry objevovaly v množství více než malém, protože právě tyto průpovídky, repliky a pointy dodávají Wildovi onen osobnostní rozměr, pro který musel být pro tehdejší společnost nesnesitelný. Nemohli jsme však použít zdaleka všechno: jednak proto, aby hra nebyla zahlcena „hláškováním“, přeci jenom mají ty bonmoty ve hře fungovat – kulinářsky řečeno – jako koření a nikoliv jako příloha či hlavní chod, a pak samozřejmě ne pro všechny bonmoty jsme nalezli v textu adekvátní místo a smysl. V tomto ohledu mne těší, že jsme někdy objevili taková místa v inscenaci, kde by člověk bonmot nečekal – například původně rozvernou průpovídku „Disciplína je poslední útočiště pro muže bez fantazie“ jsme dali Oscarovi do úst, kdy zmučený a snad i znásilněný leží nemohoucně na vězeňské podlaze po ataku sadistického dozorce hřímajícího „… já jsem velkým zastánce disciplíny, Wilde!“
Které z jeho bonmotů máš nejraději?
Půvabný – a nejvíce vypovídající – mi připadá ten, který jsme zařadili jako motto do programu: „Snesu jakékoliv množství kritiky, pokud použijte slova chvály a obdivu“. Z dalších mi přirostly k srdci zejména „Jsem natolik duchaplný, že mnohdy sám nerozumím tomu, co říkám“ nebo „Jen průměrní lidé nemají nepřátele“. Ale vybírat by se asi dalo mnohem déle…
Je ta hra napsaná pro tři herce? Kde jsi ke svým kolegům přišel?
Ano, inscenace je původně zamýšlená pro tři herce ve formátu „divadlo na divadle“, kdy jeden hraje Oscara Wilde a ostatní dva mužské a ženské figury, které Wilda na cestě dospělým životem potkávají. S Klárkou se znám drahně let; první inscenace, ve které jsme se sešli, měla premiéru v roce 1996 – jednalo se o autorskou hudební komedii Krevní destičky, kterou letos na podzim s původním souborem Pibimpap-Rizoto budeme oprašovat. Naopak Václava jsem předtím vůbec neznal, doporučila mi ho moje dávnověká kamarádka od dětství, výborná dramatizátorka, zkušená divadelnice a „zuš-kařka“ Petra Severinová z Krnova. Znali se spolu ze seminářů na Hronově, jichž jsou oba pravidelnými frekventanty. Byl jsem se na Vaška podívat v jeho pražském domovském souboru Neomluvené divadlo a hned jsem věděl, že je to ono. Dobře to mezi námi klapalo i lidsky, takže je možné, že se dříve nebo později potkáme při další práci, i když jsem si dosud do svých inscenací vybíral vždy jiné lidi. S Klárkou vlastně budeme spolu pracovat už na podzim, jak jsem říkal, a pro Vaška mám výborný text, leč stále se nám nepodařilo sehnat práva k jeho inscenování.
Jak se ti hrálo v Bítýšce a jezdíte sem rádi? Je něco, co vám tu chybí, co byste chtěli mít příště jinak? Zázemí, zákulisí, vyhlašování, cokoli…
Milá, lehce manipulativní a možná i zbytečná otázka (smích). Samozřejmě sem jezdím rád, moc rád! Mezi kamarády, za lidmi, kteří divadlu rozumí, dokáží ho ocenit a případné výtky sdělují ohleduplně a s respektem. Je tu vždy vstřícné a pozorné publikum a výborná atmosféra. Loni jsem tu ostatně byl jen na čumendu bez představení a v posledních letech si vlastně červen bez pobytí ve Veverské Bítýšce už ani nedokážu představit.