Rozhovor – Královny

Honza Raclavský, režisér Smotané hadice z Křenovic, odpovídal Silvii Siblíkové

Já si vás pamatuju ze spousty věcí, tak se vás nejdřív zeptám, jak to máte s pendlováním mezi divadlama

Tak pendluju, je to pravda. Já mám prostě rád divadlo a když nějaký soubor řekne, že by se mnou rád spolupracoval, tak já nemohu říct ne.

A tohle byla ta situace, že vás křenovičtí oslovili?

Ano, protože sám jsem sice o režii uvažoval, ale nikdy jsem si na ni netroufl. Nicméně mě oslovila Smotaná hadice, protože jejich režisér ukončil činnost, jestli bych je nerežíroval já a tohle je tedy můj první režijní pokus.

A proč si vybrali právě vás?

My jsme se už znali, já jsem s nimi jezdil jako technik u minulé hry, viděli mě v nějakých hrách.

To z vás ale ještě nedělá režiséra…

Samozřejmě, ale holky to chtěly zkusit, protože režiséři prostě nejsou. S tím, že uvidí, co se z toho stane.

A ten text si ony vybraly, abyste jim ho režíroval?

Hledali jsem ho společně, prošli jsme toho hromadu, co Dilia pro tři herečky nabízí. A když jsem si přečetl Královny, viděl jsem v tom nějaký potenciál, viděl jsem v tom charaktery těch holek.

Takže jste vyloženě hledal text pro tři herečky?

Ano, protože Smotaná hadice je ryze ženský spolek, který je, co se týče základny, trochu širší, dnes má kolem deseti členů. O hraní pod mým vedení projevilo zájem pět žen, proto jsem hledal vyložené ženské drama.

A jak se vám s nimi spolupracovalo, když jste takový ucho? 😉

Samozřejmě to byla výzva z mnoha různých důvodů, už proto, jak jsem mladý a nezkušený, i z toho lidského hlediska. Ovšem musím říct, že mě uchvátilo, že od první zkoušky byla ve mě vložena důvěra a respekt, bez kterého teď vidím, že se to nedá dělat. Že režisér musí být ten člověk, který řekne, že takhle to bude a pokud to tak není, tak to nefunguje. A jsem rád, že jsme se v tomhle semkli a pracovali na tom společně.

Tu hru jste předtím viděl?

Ne, znal jsem ji jenom z textu.

Kolik to dalo práce?

Asi sedm, osm měsíců zkoušení, hodiny a hodiny proškrtávání, hledání, stříhání hudby, shánění rekvizit, řešení kulis… Já sám, když jsem se do toho pouštěl, tak jsem vůbec netušil, kolik to stojí té práce okolo. A taky ten text byl obrovskej. Původně čítal asi 55 stránek a já jsem ho seškrtal na 30, takže ten dramaturgický zásah byl obrovský. A v tom taky spočíval velký kus práce, který jsem do toho vkládal.

A co se týče vašich dalších režisérských plánů, neodradilo, povzbudilo?

Povzbudilo, určitě. Je pravda, že má herecká zkušenost se do toho promítla v tom, že jsem to od začátku chtěl dělat s co nejmíň lidma, čili ve třech to bylo ideální. Zároveň jsem chtěl mít nějakou záruku, že ti lidé budou chodit na zkoušky. A když se to sejde tak, že ti lidé divadlo opravdu dělat chtějí a opravdu na zkoušky chodí, tak je to úžasná práce a baví nás to všechny, když vidíme, jak to před námi roste.

A jdete už po něčem jiným?

Mám v šuplíku text, který se mi strašně líbí, dělám v něm úpravy, ale zatím nemám lidi, se kterými bych to dělal.

Ani v Přerově či Kroměříži?

Tam nevidím herce, kteří by mi do toho vyloženě seděli. Ale po téhle inscenaci mám potvrzeno, že když se budu režií nadále zabývat, že to nebude vyloženě průser 🙂 Nepovažuji se za režiséra, tím méně za dobrého režiséra, ale o to víc jsem rád, že je mi umožněno i díky tomu, že lidi snad už budou mít důvěru v moji práci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *