Eliška Siblíková zpovídala režiséra Jana Doležela, herečku Kamilu Hrnčířovou a herce Jana Schulze z blanenského divadla Kolárka.
Jak se váš divadelní soubor dal dohromady?
JD: Jsme bývalí dramaťáci a teď se realizujeme mimo Základní uměleckou školu. Jsme pod hlavičkou divadla Kolárka, to nás velice těší a rozjíždíme různé mezigenerační projekty a tak.
Jak dlouho spolu takto fungujete?
JD: V téhle sestavě měsíc. Měli jsme totiž takový kiks. Čtyři dny před premiérou nám vypadla herečka a roli Jennifer přezkušovala Leona Voráčová. Ona přišla jako nová. My všichni ostatní máme za sebou jeden nebo dva projekty, ale všichni patříme pod Kolárku, takže vlastně nikdo nepřišel cizí. Leona se toho zhostila opravdu skvěle, protože za dva dny se to dokázala naučit na premiéru.
Jak jste přišli k tomuto představení?
KH: No, přišel náš režisér (Jan Doležel), přinesl text a řekl: Tohle budeme dělat!
JD: Já obdivuju osobnost Petra Lébla, asi nejdůležitější osobnost našeho divadla po roce 89, ne-li vůbec kdy. A toto je právě hra, kterou on zkoušel a nedozkoušel, protože spáchal sebevraždu, takže pro nás je to jednak nesmírně aktuální věc a také poklona Petru Léblovi, který taky začínal jako amatér a amatérů si velmi vážil, my mu vzdáváme hold a děkujeme mu za všechno, co přinesl divadlu.
Jak jste se s tím představením sžili? Jak pro vás bylo to téma náročné?
JS: Ono se to zaryje pod kůži, člověk se pak chová jako děvka. Já jsem se třeba ke svým známým choval hrozně, sžil jsem se s tím poměrně dost, hodně mě to bavilo.
KH: Já jsem se tomu hodně bránila, aby mě to ovlivnilo, protože když jsme začínali zkoušet, tak jsem se přistihla, že u té scény se psem se fakt směju. Jako doopravdy.
JS: To jsem se jí fakt bál. To se fakt směješ, já se tě bojím!
KH: Moji kamarádi, když mě viděli, tak říkali, že se mně v pár situacích fakt báli.
Máte nějakou vtipnou historku z natáčení?
JS: No, ono je vtipný vždycky to chystání té scény, zvlášť tady. Přišli jsme sem a řekli jsme, tak tady ne, tady to nebudeme hrát. Tady jsme hráli na o třetinu menším prostoru, ty scény jsou mnohem víc kumulovaný do sebe. Nakonec se to povedlo, takže jsme asi zareagovali vhodně. Nedokážu porovnávat, jestli je to lepší nebo horší, ale je to adrenalin, když to hrajete jinde. Publikum je jiný, my hrajeme jinak. Normálně neposazujeme diváka na zem, ale tady by se to jinak nedalo. Musím uznat, že to určitě změnilo atmosféru.
KH: Ono nejde o to, že by ten prostor byl problém, ale když jdete do novýho prostoru a všechno je jinak, tak je to hrozný prvotní šok. Samozřejmě je to všechno o zvyku, ale mně se to hrálo dobře i tady, jak je ten prostor menší, tak se člověk nemusí snažit zabrat všude. Bylo by naopak mnohem horší, kdyby člověk přišel do většího prostoru, člověk má totiž nachozený ty krátký vzdálenosti. Takže toto pro nás byla ta lepší varianta. Ale když si to vezmu scénograficky, tak mám pocit, že ten velkej prostor tomu dává ještě mnohem víc, na druhou stranu, jak jsme to tady začali řešit, tak jsme z toho měli radost.
Takže vy nehrajete v takto blízkém kontaktu s divákem?
JD: No, to hrajeme, ale je to na pódiu, který je vyvýšený, takže tvoří tu metaforu mola. Pracujeme s tímto efektem a mluvíme k divákovi tak trochu z vrchu, takhle jsme byli všichni na stejné úrovni a bylo to takové komornější.
JS: Ale zase výhoda tohoto prostoru je výborná akustika! Všechno se tady hezky nese, ale na druhou stranu je tady horko.
Máte moc skvělý publikum a to nás podrželo, takže myslíme, že to přehluší všechny problémy s prostorem, reagovali tam, kde měli, kde jsme chtěli, aby reagovali. Ono to představení je pořád v doznívacím módu a my vlastně objevujeme, co to znamená, když s tím vyjdeme k divákům. Jestli jsou ochotní se tomu smát nebo je to spíš mrazí a stydí se smát.
Jak vznikala vaše scéna?
JS: Já vždycky vycházím z prostoru, takže ta idea těch balónků, filmové plátno a tak, jsem všechno našel v textu. Například je tam ta věta: Cítím, jak moje umírající tělo opouští tento svět, jako balónek napuštěný héliem. To myslím byl zrod mé prvotní myšlenky a toho, jak dělat coolness drama, to je směr, ve kterém to bylo napsané v 90. letech, který je velmi brutální. Chtěli jsme mít ten účinek, ale nechtěli jsme být tak brutální, mít krev a živý zvířata na scéně v mikrovlnce.
Máte něco dalšího v rukávu?
JD: Toto představení mělo premiéru před měsícem, pak dvě reprízy, teď nás čeká ještě jeden festival a předpokládáme, že to budeme ještě nějakou chvilku hrát.
Další premiéru plánujeme v říjnu, na našem divadelním festivalu Kolotoč. Chystáme hudební věc, která bude na motivy Divé Báry od Boženy Němcové, a taky připravujeme projekt, který má pracovní název „Bazén bez vody“ a jedním z jeho zdrojů je text Marka Ravenhilla, nebo třeba koncert „One love Manchester“, chceme se zabývat společenstvím, reflexí minulosti a toho, co nám dává dnes a jak se my sami osobně k tomu můžeme postavit.
Zůstanete tu i na další představení?
JD: Moc rádi bychom zůstali i na zbytek festivalu, ale jsme už fakt grogy. Vždycky, když přijedeme na festival, tak jsme tam spíš pracovně než, abychom si to užili.