Letošní festival byl napěchovaný ženským úhlem pohledu. Tři představení určené pro tři herečky, další dvě se třemi hlavními ženskými postavami a jejich problémy, kampaň Meetoo… Ještě že alespoň ten Oscar Wilde byl tak krásně egoistický a k tomu všemu na kluky…
Divadlo Stodola – Ženy v ringu
Vynikající začátek festivalu, představení, ve kterém tři herečky (!) za celou dobu neopustí nápaditě pojatou scénu, střídají role i kostýmy. Mimořádné herecké výkony všech tří protagonistek, zejména pak Kláry Havránkové, která své kolegyně přece jen o prsa předčila. Na představení mi ale dost vadila jedna věc, a to zcela překouřený ředitel. Bylo ho plné jeviště, přestože na něm nebyl. S vulgaritami je třeba zacházet jako se solí – dát jich přesně nebo raději méně, ale nikdy víc. Pak už je to přesolené a nic s tím nenaděláte. A tady režisérovi ruka se solničkou bohužel trochu ujela…
Stálo by za to zapracovat ještě na dialozích, jsou tam zbytečná či opakující se místa, jinde by to chtělo naopak přidat, zvlášť na replikách matky, tím by představení získalo na hloubce. I tak jsou tam ale krásná i dojemná místa, vše spojeno velmi dobře vybranou hudbou, sem tam živými komentáři režiséra, a tak jako celek představení působí dobře i přes tyto drobné výhrady.
Dostavník Přerov – Čtyři vraždy stačí…
A neoriginálnost taky stačí… V poslední době se nám tu rozmáhá takový nešvar – převádění klasických filmových komedií na divadelní prkna… Ono v podstatě proč ne, ale škoda, že soubor nepoužil také vlastní nápady, třeba nějaký časový posun. Text je prakticky shodný s předlohou a znalého diváka ničím nepřekvapí.
Pokud jde o herecké výkony, vyzdvihl bych Zdeňka Štokmana, který hlavní roli George Camela ztvárnil naprosto přesvědčivě. Výborný byl i seržant Daniela Vrány a Věra Džuberová v roli bytné. Naopak mi typově nesedla Renata Bartlová do role Sabriny. Vyloženou slabinou pak byli zarostlí gangsteři, kteří byli ztělesněním rčení “mumlat si pod fousy” – nebylo jim rozumět. Stejně tak reklamním vsuvkám. Zvuková stránka byla vůbec slabá. Například závěrečný souboj si vyloženě říkal o nějakou akční hudbu, střílecí efekty nebo nějaké zvláštní zvuky – v tom tichu neměl žádnou působivost i přes vtipné použití kulek z revolverů.
Naopak velkou předností byla propracovaná a variabilní scéna, se kterou soubor statečně zacházel v našich stísněnějších podmínkách, než jsou zvyklí, a scény přestavoval rychle, takže nehroutily rytmus představení. Její ztvárnění bylo nápadité a vtipné.
Pokud je ale scéna lepší, než provedení hry, výborné divadlo to prostě být nemůže…
Studio divadla Haná – Kuřačky a spasitelky
Tři sestry (!)… Kde už jsme to viděli? Takhle asi nikde, tohle je velmi povedená variace na Čechova zasazená do aktuální doby. Internetová seznamka, kurzy osobního rozvoje, stupidní televizní talkshow… Sestry se plácají životem a hledají se, zatímco jejich bratr se nechá pohodlně najít. Manželství s poněkud chorobně dokonalou ženou, která má ve všem jasno, ho však ubíjí. David Plášil se mi v roli Andreje (bratra tří sester) velice líbil a jeho manželka (Daniela Vaňková) předvedla taktéž výkon nad běžný rámec. Myslím, že když se od teď někde potkám s úslovím “Thymolinový úsměv”, nevybaví se mi nic jiného, než právě ona 😀 A taky Mimibazar 😉 Naopak Zbyněk Pořízek nebyl ve své roli v kůži své ani v kůži postavy. Byl ve svém koženém sáčku v nějakém meziprostoru, který ale nebyl v divadle… Všichni ostatní herci však podali velmi dobré výkony.
Divadlo Kolárka – Jako šílenci
Když režisér uviděl prostor, ve kterém jeho svěřenci měli předvést tento netradiční a divácky náročný kus, prohlásil, že to nepřipadá v úvahu a že otáčí a jedou domů. Naštěstí změnil názor a po několika hodinách ve spolupráci s našimi skvělými techniky připravili poněkud netradiční, ale funkčním scénu. A stálo to za to. Výborný scénický nápad jsou nafukovací balónky. Jejich použití je působivé a v některých momentech hraničí se srdečními příhodami diváků.
Herecké výkony “chlapců” byly vzhledem k jejich věku nadprůměrné, výkon Jana Schulze v roli Russe pak byl nadprůměrný bez ohledu na věk. Světem protřelého producenta, režiséra a herce ztvárnil ve svých 18 letech zcela věrohodně.
Scénář byl zajímavý a dramatický, ale byly v něm a v režijní práci drobné trhliny, které mě do děje nevtáhly zcela. Má nedůvěra začala vlastně hned tím, že by se dva kluci, kteří navíc moc rozumu nepobrali, dostali bez problémů do domu filmové celebrity. A když už se tak stalo, že by pan domácí nenašel rychlé řešení, jak se jich zbavit. Russ měl sto příležitostí vzít chlapcům pistoli, kterou ho ohrožovali. Objeví se několik scén, které vypadají jako záminka k odpoutání pozornosti násilníků, třeba ta, kdy Jennifer učí kluky nějaké finty z počítačové hry, nebo kdy ji Russ obětuje tomu silnějšímu z útočníků, který předá pistoli tomu slabšímu – jenže všechny zcela vyšumí. Přece, když mi každou chvíli někdo míří do obličeje pistolí, tak se asi minimálně pokusím o něco, aby to už dál nedělal…
Velmi zvláštní byl moment, kdy zaznělo, že pistole nebyla nabitá, úplně mi narušil děj a nevěděl jsem, co si mám myslet…
A pokud jde o kampaň Meetoo, na kterou se tvůrci odkazují a hrdě se k ní hlásí, tak si nejsem jist, jestli je zrovna tohle představení vhodný způsob její propagace, přišlo mi to až násilně našroubované. Když už měl režisér potřebu zaujmout nějaké politické stanovisko, u téhle hry mohl spíš mířit na děti… Pochopitelně ne pistolí 😉
Nicméně i přes tyto výhrady hra funguje dobře a prolínání filmového, herního a skutečného světa stojí kvalitně provedeným uchopením mladého režiséra Jana Doležala rozhodně za pozornost.
Divadlo Prkno – Vůně třešňového dýmu
Jedním z hlavních témat tohoto představení jsou rozdíly a podobnosti mezi třemi generacemi, představy, které mají rodiče o budoucnosti svých dětí.
Hra má jakoby snový charakter a je poněkud útržkovitá, což se ukazuje jak v náhlých přechodech mezi scénami, tak v písních účastnic a jejich přeměnách na princezny čekající na své prince (nebo přímo na prince samotné). Z jejich rozhovorů v těchto podobách pramení mnoho z humoru ve hře – baví se o naprosto nepohádkových věcech, probírají se feministická témata, zesměšňují muži, ukazuje se na typická klišé v pohádkách. Toto vyvažují často seriózní až dojemné rozhovory mezi babičkou, maminkou a dcerou. Z toho všeho se může zdát, že hra působí nesourodě, je příliš složitá nebo nesrozumitelná, opak je ale pravdou. Na konci se v divákově mysli vše poskládá do jednotného celku, jak co se týče celkové atmosféry, tak i emočního dopadu, který na něj představení má.
Všechny tři ženy (!) dostávají vyrovnaný prostor k vývoji svých postav, kterého každá z nich využívá po svém, ale všechny skvěle. Oceňuji písně, které znějí lidově, mají ale napojení na samotný děj. Celkem vzato se jedná o hru, z níž si každý mohl něco odnést – přinejmenším námět k zamyšlení o tom, jak je na tom on sám ve svých vztazích s bližními na tomto i onom světě.
Sentický divadelní spolek – Kdo zachrání princeznu, králi?
Sentice jedou! Letos sentičtí překvapili (a opět příjemně) autorskou pohádkou, plnou vtipných dialogů ušitých hercům přímo do pusy i na tělo. Scénář Filipa Živného je zábavný, funkční a neotřelý. Herci, kteří rostou každým představením, se obracejí přímo na děti v publiku a ty nadšeně spolupracují. A nejen děti, sentičtí si bez problémů získají i rodiče, kteří své ratolesti na pohádku vezmou. A tak to má u pohádky v ideálním případě být – děti sledují příběh a rodiče si užívají narážky určené pro ně. V případě tohoto divadelního spolku to naštěstí nejsou narážky laciné, představení je naopak plné (chytrého – inteligentního?) humoru.
Měl-li bych něco vytknout, pak to, že stylizace dvou princezniných nápadníků, nedosahovala, hlavně co se akcentu týče, kvality toho třetího, který přijel z východu. A možná by se zmoudření krále nemuselo odehrát až tak snadno a rychle.
To jsou ale jen detaily, které těmto režisérsky výtečně zvládnutým amatérům (v tom nejlepším slova smyslu) rád odpustím. Už proto, že až se mě někdo příště zeptá, proč jsem se kdysi oženil, budu mít v rukávu jejich hlášku – já se ženit nechtěl, ale manželka chtěla 😉
Divadlo Amadis – Dva
Děkuji Amadisu, že mi připomněl, jaký byl Pavel Vašíček skvělý režisér. Ten tuto hru nastudoval s Prknem a před deseti lety se s ní dostal až na Jiráskův Hronov, když po cestě posbíral všechna ocenění za režii a výkony herců. Amadis má (bohužel) snahu z jakéhokoli textu vyrobit co nejvtipnější inscenaci, a tady se to vyloženě nehodilo. Tahle hra je v první řadě o vztazích mezi mužem a ženou. Ne, že by v ní humor být neměl, jen ne na prvním místě. Tady se na něj hodně tlačí a třeba aktualizovaná scéna s Duhovou vílou od Zagorky sloužila jen k prvoplánovému pobavení diváků a zcela vybočovala z linie představení.
Herecky srovnávat Pepu Hiršala s Honzou Říhou nebo Víťou Jakubcem, kteří tuto roli v Prkně alternovali, prostě nelze, Pepa je úplně jiná herecká kategorie 😉 Měl by si své role vybírat pečlivěji a nehrát všechny texty, co se mu líbí. Třeba pilot v konverzačce S hlavou v oblacích mu seděl skvěle. Tady z těch několika rolí mu neseděla ani jedna a jako násilník v okované džisce působil přímo nemístně… Jeho kolegyně Radka Schardová byla o třídu lepší a podávala své postavy mnohem uvěřitelněji.
A tak největší poděkování posíláme do sponzorského pivovaru 😉
Smotaná hadice Křenovice – Královny
Honzu Raclavského známe v Bítýšce především z přerovského Dostavníku, ale podobně jako Klára Havránková nebo Ondra Buchta nám přetéká do dalších jihomoravských souborů. Na našem letošním prkenném festivalu jsme ho viděli ještě v hereckých rolích ve Čtyřech vraždách a Cestě kolem světa. Křenovické Královny režíroval a nutno říct, že velmi dobře, přestože to byl jeho debut. Představení pro tři herečky (!) má vtipný a inteligentní scénář, prošpikovaný jak hromadou dobrých, tak bohužel i nadměrným množstvím víceméně špatných slepeckých vtipů. Děj má spád, až na jedno místo, kdy dámy hrají karty asi až příliš dlouho a divák se začne na sedadle vrtět. Scéna si zaslouží velkou pochvalu, herečky o něco menší. Těžko říct, jestli z nich režisér (napoprvé raději) nechtěl nebo nemohl dostat o něco víc. Zvlášť role permanentní stěžovatelky si o to vyloženě říkala, její repliky měly potenciál mnohem většího smíchu. Ale na režijní prvotinu fakt výborný 🙂 Takže se těším, až se příště odvážou o něco víc 🙂
SoLiTEAter – Dostaví se Oscar Wilde
Velmi očekávané představení, před kterým nás principál Libor Ulovec předem trochu varoval. Nikomu se nehraje dobře, když je jeho výkon příliš očekáván. Ono ale na druhou stranu nelze po jeho “Šarlotě” nebo Pochybách očekávání nemít…
Silné téma osobní svobody, byť v devatenáctém století, je v dnešní době, kdy se dostávají k moci lidé mající na ni dosti svérázný názor, vysoce aktuální. Hra osciluje mezi absolutní svobodou hraničící s bezohledností až po její úplnou ztrátu. Sledujeme osud výjimečného člověka, génia své doby, pohrdajícího konvencemi, přesto spoutaného svou vlastní slabostí.
Po představení jsem, na rozdíl od předešlých výše jmenovaných, sice neodešel s hlavou plnou naléhavých otázek čekajících na zodpovězení, podobně jako u Léčitele, nicméně s mimořádným zážitkem z precizního hereckého koncertu pana Ulovce i jeho kolegů a velmi nevšedně ztvárněným pohledem na život Oscara Wildea.
Divadlo Strom – Hrnečku vař
Jedním slovem – nádhera. Originální text ve verších, originální písničky, originální scéna, působivé herecké výkony. Práce autora, režiséra a herce v jedné osobě Honzy Říhy je ve všech směrech vynikající a jeho kolegyně Martina Zitová mu neméně brilantně sekunduje.
Až ještě vymyslí, jak do hry zapojit děti urputně se snažící vrátit hercům obrázky hub, které jim byly rozdány, bude to dokonalé.
No dobře, ještě zmíním tu kaši. Bylo nás víc, kteří jsme byli zvědaví, jak se scénicky podaří udělat kaši přetékající z hrnce až do údolí… Honza to vymyslel výborně, je to vtipné a vysoce funkční, tak jestli jste Hrneček neviděli, najděte si je a zajděte se podívat 🙂
Divadlo Stodola – Cesta kolem světa za 80 dní
Dva světy, tanec a divadlo, které se bohužel vzájemně míjely. Taneční scény i přes drobné chyby vysoce převyšovaly ty hrané, což u dramatického útvaru není zrovna optimální. Nápad zakomponovat místní taneční kulturu do cesty kolem světa, byl určitě dobrá volba. Kdyby představení dobře fungovalo jako divadlo, tak by mi přišly ty taneční scény asi přišly příliš dlouhé, ale takhle jsem se těšil, až herci dohrají a nastoupí tanečníci…
Hercům bylo špatně rozumět a vesměs předvedli nevýrazný výkon. Zejména představitel Philease Foga představení citelně ubíral. A když je divadelní představení trochu slabší, vždycky mu pomůže humor. Tady bohužel nebyl vůbec žádný, když pominu přeměnu scény v přístavu, kde vidíme kterak “loď” odtáhne lano i s úvazem s sebou do zákulisí.
A tak je mi velice líto, když musím říct, že ač dala Stodola do představení po scénické i choreografické stránce nesmírně mnoho, mě to prostě nebavilo. A ještě hůř se mi říká, že jsem si během představení několikrát pomyslel, jak bych byl vděčný za to, kdyby se tu objevily alespoň nějaké vtipné momenty, jako jsou třeba ty, které do stejnojmenného filmu přinesl Jackie Chan.
Young Prkno – Vánoce, Den matek
Dvě povídky z klasiky největší, Literárních poklesků Stephena Leacocka. Provedení úplnými hereckými začátečníky mělo své pochopitelné slabiny a zvlášť v té první povídce, kterou neměli evidentně dobře nazkoušenou, hercům hodně vypadával text. Druhá z povídek byla už vyhranější a i když to nemohlo být ještě zdaleka dokonalé, podařilo se hercům pobavit diváky více samotným představením, než chybami v něm 🙂
Young Prkno – Macešky
Co všechno se může stát, když se jediná osoba na celém světě, které na vás záleží, dostane do nemocnice a o malou holku se najednou nemá kdo postarat? Pokud tou osobou v nemocnici je štramácký dědeček s pestrou minulostí, může své malé vnučce posílat téměř nevyčerpatelný počet žen svého života a vy jí budete muset držet palce, aby tu náhradní péči vůbec přežila. Budete se jen divit, jak si s její výchovou hodlají všechny ty “macešky” poradit, ale ještě víc se budete divit, kam na ty nápady ta Jarka vlastně chodí. Pak taky můžete pokračovat v údivu nad tím, jak je možné, že se v Bítýšce urodilo tolik nadaných mlaďochů. A když vám k tomu všemu bude na Míšině krásné scéně někdo na piáno brnkat hooodně staré písničky, neubráníte se tomu, abyste Jarčinu souboru přáli, aby zaslouženě vyhráli vše, kam se kdy dostanou. Postupem do celostátního kola dětských souborů ve Svitavách mají dobře naběhnuto 🙂
A jako vždy, poděkování Jarce, Jarkovi, Kláře, panu starostovi, obci, Václavovi, divákům a účinkujícím za výborný průběh festivalu 🙂