Divadelní spolek Bratří Mrštíků Boleradice – Jízlivý glosátor
Představení sestavené z předscén Wericha s Voskovcem ale spíše s Horníčkem. Soubor na svých stránkách slibuje šířit dobrou značku V+W, což je popravdě pro mnohé divadelní (natož amatérské) spolky úkol nad jejich síly. Boleradičtí se s tím ale poprali statečně. Asi chápu, že si oba hlavní protagonisté potřebují na chvilku odfrknout, ale výstupy glosátora, který je spíše poučující, než jízlivý, svůj text čte a představení spíš rozbíjí než stmeluje. Možná by stálo za zvážení pustit raději písničky ze záznamu pro lepší navození atmosféry divadla V+W… Pokud jde o herecké výkony, mnohem víc se mi líbil pán s kloboukem (bohužel ani z programu ani z webu souboru nejde poznat, kdo je kdo), než pán s květinami. Pán v klobouku mi na rozdíl od kolegy přišel naprosto přirozený, kdežto ten květinový se snažil hrát. Předscény divadla V+W ale nebyly až tak o herectví, jako o vtipném dialogu postaveném z velké části na improvizaci. Boleradičtí ale improvizaci nepoužili vůbec a předvedli prakticky věrnou kopii slavných gramofonových záznamů Werichova divadla. Jestli se jim tímto způsobem podařilo šířit dobrou značku V+W nechávám na divácích.
Divadlo PRKNO – Mezi nebem a zemí
Nová hra domácího souboru bylo dlouho a s napětím očekávaná. Po odchodu Pavla Vašíčka a smrti Víti Jakubce do Tišnova (nebo opačně) úpělo Prkno absencí režiséra. Jestli se našel, je otázkou. Debut Vojtěcha Oreniče v Prkně je doufejme příslibem lepších časů, přestože v něm moc režijní práce vidět není. Inscenace stojí především na skvělém scénáři Pam Valentine a výborných výkonech hereckých matadorů Jarka Hemaly, Evy Jakubcové, Veroniky Vítkové a Jitky Malíčkové. Ostatní herci bohužel trošku zaostávají. Velmi vtipným momentem jsou boty Anděla, které si asi zapamatuje každý. Představení funguje dobře, jsou v něm ale drobnosti, které by mohly fungovat ještě lépe. Drobnosti, u kterých si pozorný divák všimne, že i tak vynikající herečka, jakou je bezesporu Eva Jakubcová, se na jevišti v krátkých momentech, ale přeci, poněkud ztrácí. A právě v těchto situacích si představení žádá důraznější zásah režiséra, který mu dá větší spád. Tak snad příště.
Polenoimpro – Šťastná dvacítka
Představení Polena začalo poněkud netradičně, jakýmsi ceremoniálem s předáváním cen těm, kteří se nejvíc zasloužili o Prkno. Proč ne. Pak už se rozběhl jejich klasický program. Scénky na témata nahozená od diváků. Probíhalo to jako vždy, slabší scénky střídaly ty skvělé a vrchol nastal naštěstí až v závěrečném dabingu. Bylo dáno téma a my se ocitli na plese z Tří oříšků pro Popelku, kdy má Popelka na tváři závoj a konverzuje při tanci s princem. Jenže téma od diváků “kožní problémy” určily dabingu úplně jiný směr 🙂
Young Prkno – Cirkus, Na hlavu!
Představení bylo rozdělené na dvě části. První zahřívací část “Cirkus” zahrály děti, které chodí do dramaťáku teprve první rok. Cirkus to sice moc nebyl, spíš jen takové cvičení, ale pro ně určitě cenná zkušenost s publikem a pro diváky zajímavý pohled na to, jak si vedou herečtí nováčci.
Druhá část programu, kterou měli na starosti ti starší a zkušenější, byla vynikající. Skvělý text, výborné rozložení rolí a vynikající herecké výkony. Děti měly rozdělené lidské vlastnosti či (ne)schopnosti, které jim typově krásně seděly (to je pochvala do režie). Herecky své role zvládaly vysoce nadprůměrně (a to je pochvala pro ně). Je jasné, že “dospělé” Prkno nemůže mít nikdy nedostatek kvalitních herců a hereček.
Nepočítal jsem úplně každou hlavu, ale od oka mi to vychází, že v obou částech dramaťáku je přibližně 30 dětí. To mi přijde naprosto úžasný a Jarce moc přeju, aby se mezi nimi vylíhl zase někdo, kdo si tentokrát třeba v Národním jednou napíše do svého životopisu: “Začínal(a) jsem v dramaťáku u Jarky” 🙂
Divadelní spolek Sentice – Taneček přes dvě pekla
Před rokem jsem psal, že se vzhledem ke stoupající úrovni sentického divadla těším na další představení. A musím konstatovat, že vzestupná tendence pokračuje. Také jsem loni kritizoval herce, kterým nebylo rozumět, ovšem letos nikdo takový nebyl. Všichni mluvili zřetelně a srozumitelně 🙂 Nevím, jestli za to můžu já, ale jak jsem si loni stěžoval, že byla v loňském představení jen jedna píseň a že je to škoda, tak letos bylo představení sentických na písních postavené. A musím říct, že to byl dobrý tah. Zpěv byl až na malinké drobnosti čistý a všichni pěvečtí protagonisté si zaslouží pochvalu. Herecky to občas pořád ještě trošku skřípe, moc mi neseděla hlavní role Káji Fouska, který trošku zaostával za svými kolegy, ale celkově to bylo povedené představení a ve srovnání s tím loňským zase o něco lepší!
Navlnce – Co dokáže malý Pandík
Pokud vezmeme název představení jako otázku a chceme na ni odpovědět, museli bychom říct: “nic”. Malý pandík dostane na ostrově na starost mladší sestru, načež se na ni vykašle a jde si hrát na pevninu. Její únos zjistí právě tam, přestože vůbec nemůže mít o dění na ostrově přehled. To asi každý dětský divák nepostřehne, ale s dětmi jsou v hledišti i rodiče dětí bystrých, kteří chtějí mít klid od nepříjemných dětských otázek typu “proč” a “jak to že..?” Naštěstí představení zachrání diváci, kteří přivolají policistu, jenž zloděje dopadne a nebohou pandinku navrátí zpět. Pandík se následně pokaje a je to tak nějak v pořádku.
Herecky je představení dobré i písničky jsou dobře sladěné a zazpívané, takže výborně doplňují atmosféru představení. Škoda jen, že se v něm občas objevovala hluchá místa, kdy se děti raději věnovaly čemukoli jinému, než dění na jevišti.
Divadlo Mor. Knínice – Noc na Karlštejně
Noc na Karlštejně napsal Jaroslav Vrchlický v roce 1884 jako divadelní hru. A Zdeněk Podskalský ji o 90 let později proslavil svým muzikálem s hvězdným obsazením hlavních i vedlejších rolí. Pokusit se takto populární dílo vrátit zpět na divadelní prkna je skoro troufalost. Zvlášť v případě amatérského souboru. Přestože tento by měl být vzhledem k délce své existence poměrně vyzrálý.
Jak už se ale loni ukázalo na příkladu Rebelů, není to nemožné. V jejich případě bylo dokonce divadlo lepší než film. Tak dobře se to knínickým letos nepovedlo, laťka byla nasazena přece jen příliš vysoko a soubor má své limity. Zvláště co se herectví týče, přestože typově byly postavy obsazeny téměř dokonale, přihlédneme-li k tomu, že se snažili film co nejvěrněji napodobit. Ale zase naopak velice příjemně překvapili svými pěveckými výkony, na kterých je představení koneckonců postavené. Takže s jistou mírou tolerance lze říct, že si kyničtí ochotníci cenu za divácky nejúspěšnější představení právem zasloužili.
Divadlo Kroměříž – Na útěku
Loni nás kroměřížští přimrazili k sedadlům svým naprosto dokonalým Veroničiným pokojem, kterému se prostě nedalo nic vytknout. O tom, že umějí i komedii, i když ne tak dokonale, nás přesvědčili před pár lety svým Bohem masakru, kdy si Jiří Kašík odnesl cenu za nejlepší mužský herecký výkon i přesto, že mu vypadával text a nápověda měla v jeho případě dost práce.
Jejich letošní kus stál jen a pouze na dvou ženských rolích. Představení bylo sice anoncováno coby konverzační komedie, ale byl to v podstatě velice smutný náhled do života dvou naprosto odlišných žen. Na první pohled byla vděčnější role té starší z utíkajících žen, která sklízela zasloužené ovace diváků za svoje vtipné repliky v podstatě po celou dobu představení. Mladší z protagonistek však musela na jevišti odvést mnohem více práce, aby si srdce diváků získala stejnou měrou jako její kolegyně. Její text nebyl postaven na přímém útoku na bránici obecenstva, naopak, měl často rozesmutnět. A to se jí dařilo skvěle. Přesto bych představení nedal plný počet bludišťáků (hvězdiček). K dokonalosti Veroničina pokoje mi tam něco chybělo. Možná až příliš překotný sled událostí a drobný nesoulad mezi komičnem a tragičnem. Jestli tedy můžeme nazývat tragičnem ty situace, v nichž se hrdinky ocitly.
Obě herečky táhly děj skvěle svými výbornými výkony kupředu, ale zjistit jejich jména bez programu je však nad mé schopnosti. Web divadla je asi dva roky neaktualizovaný a na Facebooku jsem také podrobné informace nenašel… Asi jediné místo jsou ceny za nejlepší herecké výkony tohoto festivalu, které získaly Romana Blažková a Kateřina Nakládalová na útěku před popularitou 😉
Dostavník Přerov – Inferno aneb Konec legrace
Představení podle Dantova Pekla bylo pro některé diváky takovým peklem, že do konce nevydrželi. Přece jen obrovský nápor depresivního textu, postavený navíc převážně na hlavním představiteli, nebylo snadné vstřebávat. Stylově to sedělo, za scénu i choreografii výborně dotvářející atmosféru si divadlo rozhodně zaslouží velkou pochvalu. Nicméně dramatizace místy dost drhla. Nejlíp to asi bylo vidět v bažině, kdy se několik minut nedělo nic jiného, než že se jeden hříšník snažil dostat ven. Možná to mělo prohloubit tu atmosféru bezvýchodnosti, ale nebylo to nejlépe načasováno. Pro mě ale hlavní mínus celého představení byl hlavní hrdina sám. A to přesto, že ze sebe dával maximum po celou dobu představení. Jenže to nejpodstatnější – uvěřitelnost, mu prostě chyběla.
Malé-velké divadlo – O pekařském štěstí
Možná ze sebe udělám pitomce, o kterém si řeknete “jak si dovoluje o něčem psát, když nedává pozor..?”, ale prostě jsem si nevšiml, jak pekař o to své pekařské štěstí přišel… Láskyplně chleba se ženou a dětmi připraví, dá upéct a když ho z pece vytáhne, nestojí za nic. Kde se stala chyba? Nikdo neví, divák nemá srovnání s předchozím pečením, dle pověsti firmy vždy vynikajícím. Ponechme stranou, že po jedné nepovedené várce pekař rovnou zavře krám. Pochopil bych, že třeba hledá příčinu nezdaru. Ale nepochopím, že zkušený pekař najednou a bez jakékoli příčiny ztratí to, bez čeho si žádný poctivý živnostník nevydělá ani na slanou vodu. Že je pointa celého příběhu vystavěná na vodě. Což je u autorského představení více než škoda.
Není to ale jediná věc, která diváka při sledování tohoto představení zamrzí. Lidé se sice smějí, ale bohužel více na místech, kde se představení nedaří díky… nedostatečnému nazkoušení, chybách v režii? Doplňte si sami. Viz scéna s poselstvím, které se ani na druhý pokus nepodařilo ztratit, ale herečka se díky tomu odbourala. Nebo neustále padající květináč, jehož pád nebyl, alespoň tak to na mě působilo, režijně podchycen. V jednom případě není dokonce ani vrácen zpět, což nepůsobí dobře. Buď tam měl být napevno, aby nepadal, nebo mělo být padání květináče součástí představení.
A pokud jde o písničky, občas ty rýmy (a rytmy) bohužel kulhají.
Jediné, co stojí vyloženě za pochvalu je výtvarná stránka představení, ale na to už jsme tak nějak u tohoto souboru zvyklí 🙂
Takže pokud by šlo o generálku, nebo silvestrovské představení, tak dobrý, ale jinak by na něm chtělo ještě docela hodně popracovat…
Amadis – Kouzelné hrátky se zvířátky
Tohle nebylo divadelní představení. Nemělo to prakticky žádný děj a o nějakém herectví se taky mluvit nedá. Co to tedy bylo? První slovo v názvu představení mi přijde nadbytečné. V představení se objeví dvě “kouzla” z učebnice pro pětileté začínající kouzelníky a to je vše. Zbytek názvu je ale v podstatě výstižný, snad jen k hrátkám přidat ještě děti. Herci nehrají, ale hrají si a děti s nimi. Je tu jeden velký půlkruhový prostor ohraničený židlemi pro rodiče a děti, které si zrovna nechtějí hrát. V tom prostoru poletují balonky, bubliny, herci ale hlavně děti. Je to akční záležitost, při které jde asi hlavně o to, aby děti byly samy aktivní. Nutno říct, že se to protagonistům daří. Děti po sále skáčou, létají, tančí, honí se, ale i přemýšlejí. Třeba nad tím, která zvířata mají nějaký společný rys. To má být nit, která se hrátkami táhne, ale vzhledem k akčnosti celého představení je to dětem celkem jedno a dějovou linku (jestli se to tak dá nazvat) nesledují.
A tady musím přidat příhodu, se kterou se nám svěřil principál divadla a totiž, že scéna, ve které vyzve děti, aby ho chytili, dopadla (v Českých Budějovicích, kde by chtěl hrát divadlo každý) tak, že ho děti složily na zem a jeden chlapec se mu zakousl do nohy 🙂 Lepší publikum si nelze přát! V Bítýšce ale Pepu děti přece jen tolik nežraly 😉