Oproti loňsku znatelný kvalitativní postup. Spousta povedených představení s vynikajícími hereckými výkony = velká pochvala Jarce za dramaturgii festivalu! Společným bodem všech divadel byla výborná scénografie, u amatérů nebývá obvyklé, že je scéna plně funkční a herci s ní nezápasí. Jedinou výjimkou byl DSEK a jejich závěs (viz níže), ale i ti to snad doladí (tedy spíš přišijí).
A teď už tedy k jednotlivým představením:
Divadlo Prkno, Dívčí válka
Skvělý otvírák festivalu, dá se říct česká divadelní klasika vyprodávající sály, kterou Prkno inscenovalo už potřetí. A jako pokaždé s velkým úspěchem. Výbuchy smíchu i potlesk na otevřené scéně jsou už v podstatě pravidlem.
Herecky malinko zaostával Petr Vyskočil v roli knížete Přemysla za pannou Vlastou Evy Pavlíčkové, svou protipartnerkou. To ale není kritika Petra, nýbrž chvála Evy, která do svých rolí vkládá každý gram své osobnosti. Ono je totiž pro mnohé potíž s Eviným herectvím alespoň držet krok. O Jarkově Božském snad nemá smysl ani mluvit, ta role je pro něj jako stvořená, a tak právem sklízí největší salvy smíchu a nejhlasitější potlesk. Ostatní herecké výkony byly vzácně vyrovnané, osobně mě příjemně překvapila Ivana ve své dvojroli Vojena a Častavy.
Divadlo Dostavník, Honzo vstávej
Zdeněk Hilbert z přerovského Dostavníku si pro svůj režijní debut vybral nesmírně zajímavou divadelní hru amatérské dvojice Klára Šimáková a Martina Vašáková z benešovského divadla deFormace. Autorky si pohrávají s neotřelým tématem bytí na pomezí života a smrti a vynášejí otazníky nad hodně diskutovaným problémem eutanazie. A přerovští se tohoto úkolu zhostili se ctí a pár zajímavých otazníků do hry ještě přidali. Na jednoduché, ale funkční scéně herci rozehrávají hru plnou skvělých divadelních nápadů, například hned první scénou finále koncertu a zajímavě naznačenou dopravní nehodou, nebo minimalisticky, zato famózně pojatými televizními zprávami. Nezapomenutelný je i moment, kdy jde hlavní hrdina “do sebe”. Závěr představení nevnucuje laciné dojetí, ale přesto diváka zasáhne docela hluboko.
Herecky sice žádný zázrak, zvlášť pěvecké party jsou trochu slabší, ale nikdo výrazně neztrácel. Nicméně o pověstný fous lepší než ostatní byl Honza Raclavský v hlavní roli, ostřílená herečka snad všech jihomoravských souborů, Klára Havránková, v roli matky a Zdeněk Štokman v roli lékaře.
DS Pirko, Kabaret Peříčko
Divadelní soubor Pirko z SVČ Lužánky přijel s neotřelým a velice poetickým představením. Skloubili v něm kabaretní vystoupení před i za oponou, umožňující zahrát si každému členu souboru, s tajemným prvkem zdařile propracovaným do zajímavých detailů. Výtku bych měl k textu principála, oproti ostatním dost obsáhlému, který by se mladý, talentovaný herec měl pořádně naučit, aby se vyhnul poměrně častému opakování téhož, v horším případě protimluvům, jako například – “Doufáme, že se vám představení líbilo!”, vzápětí vystřídané: “Omlouváme se za průběh představení!”
Celkově velká pochvala za využití stínového divadla, zahraného nápaditě a s takovou vervou, že to stálo jednoho herce zranění. Kouzelné představení ocenili i ti nejmenší diváci, kteří, a to zcela výjimečně, vydrželi sledovat až do úplného konce v naprosté tichosti.
DS Kroměříž, Veroničin pokoj
K tomuhle představení bych se mohl vyjádřit jednou větou, co dím, jedním slovem: Dokonalý. Nenašel jsem nic, co by se dalo vytknout. Scéna byla plně funkční a byv zasazená do našeho omšelého jeviště, dostala ždibec víc té tajemné atmosféry, kterou ještě umocňoval výborný hudební podkres. Herci byli skvělí, duo Štěpánková – Kašík naprosto úchvatní, ať v rolích starců s šouravou chůzí, třesem i držením těla, tak v rolích rodičů a zcela jednoznačně získali ceny za nejlepší herecké výkony festivalu. Po lehounkém příjemném začátku začne atmosféra na jevišti houstnout a bez jediné sekundy zaváhání, přes několik překvapivých zvratů, dovedou herci napjatého diváka v přesném tempu až do závěrečného vyvrcholení.
Ještěže tu letos nebyl Soliteater, to by asi bylo rozhodování o ceně Pavla Vašíčka za nejlepší inscenaci hodně obtížné. Takhle kroměřížští (čtyři háčky a dvě čárky v jednom slově!) neměli konkurenci a zcela po zásluze vyhráli.
DS Sentice, Tajemství staré bambitky
Filmovou předlohu této pohádky jsem neviděl, takže jsem představení shlédl “neposkvrněn”. Přesto ale srovnávat budu, a to s Třemi zlatými vlasy, které zde sentičtí sehráli loni. A srovnání vyzní velmi příznivě. Už to není menšina souboru, která má nějaký herecký projev, ale naopak většina. Oba rádcové a princ už snesou i tvrdší měřítka herectví. Nemohu si však odpustit poznámky – k písaři, který sice mluví krásně nahlas, ale drmolí tak, že mu není rozumět a ke kuchaři, který drmolí taky, ale navíc ještě potichu a prakticky vůbec se neotáčí do hlediště, takže jemu jsem nejen nerozuměl, ale takřka jsem ho neslyšel…
Scéna neměla chybu, zvlášť vývěska byla boží. Kostýmy též v pohodě, jen kuchařka ten svůj narušovala do očí bijící záplavou šperků, které se k jejímu stavu poddané jaksi nehodí. Taky mě mrzelo, že pohádce scházel jakýkoli hudební doprovod. Výjimkou byla jediná píseň v podání prince, která by potřebovala nějaké sourozence. Nicméně i přes tyto nedostatky představení dobře funguje, hra má spád a sentičtí do ní vkládají dobré až výborné vtípky pro rodiče. Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že drtivá většina diváků, jak malých, tak velkých, odcházela spokojena. Já jsem tedy byl a ten viditelný vzestup od loňska oceňuju a těším se na další věc, kterou sentičtí připraví.
Studio divadla Haná, Tři z Fimfára
Vyškovské mám zařazeny na žebříčku amatérských divadel dost vysoko, ovšem tenhle kus zůstal na první šprušli. Děj se vleče jak kolona po Úvoze ve čtyři hodiny a představení, jako že má být pro děti, je dlouhé, jak týden před dovolenou. Ještěže někoho napadlo probudit diváky vhozením čokoládových mincí do hlediště. Děti si pak pět minut poměřovaly, kdo jich nasbíral víc, což bylo, zvlášť pro ty menší, zajímavější než dění na jevišti. Ale taková hrůza to zas nebyla. Herecky to bylo celkem v pořádku, až na představitele kováře, který strašně přehrává, a to i v momentech, kdy hraje někdo jiný – kymácí se a strhává na sebe pozornost přehnanými gesty – chtělo by to ubrat. Pochvalu zaslouží zdařilý živý hudební doprovod i scéna, která fungovala, takže jediná věc, která byla rozbitá, byl rytmus a spád hry.
Young DSEK, Amordijé
První slovo, které napadne asi každého diváka tohoto představení je “závěs”. Vytržený a opět přichycený. A znovu. A ještě. Ad absurdum. To docela rušilo dojem z představení těm, kteří seděli přímo proti němu. Těm, co seděli na krajích, kazilo dojem navíc ještě to, že scény, odehrávající se za tímto závěsem, dobře neviděli – průzor byl celkem úzký. Nevím, jak moc by byl problém vystrčit herce dopředu nebo závěs rozšířit, každopádně to zamrzí. Naopak věc, na kterou se dá u rosických spoléhat, je, že mají ve hře minimálně jeden geniální scénický nápad. Tady jich bylo víc – ať už scéna vlečení uškrcené dívky nebo velice působivá poprava oběšením! Nápadů měli vskutku na rozdávání. Tak já přidám taky jeden. Ten závěs přišijte, na tu tyč ho prostě navlečte a představení nebude mít chybu 🙂
Amadis, S hlavou v oblacích
Amadis stále jede na vlně konverzačních komedií, tedy představení divácky vděčných, leč mnohdy obtížně kvalitně zahratelných. Na minulých ročnících se jim to moc nedařilo a přes úspěchy u publika se v představeních objevovaly chyby, které náročnějšímu divákovi kazily dojem. Letos to ovšem bylo jinak. Text členů pardubického divadla Do houslí Michaely Doležalové a Romana Vencla uchopili skvěle. Sice tam nějaké chybky objevily, ale nebyly fatální. Například když těsně před půlnocí Stacey pronese: “Musíme si pospíšit, už bude osm”. Ale, to je drobnost. Herecky bylo představení celkem vyrovnané a kvalitní, i Pepa ztvárnil svého Williho Packala přesvědčivě, jen představitelka Melody, díky vděčné roli blondýny, trochu vyčuhovala. V pozitivním slova smyslu. Co však autorům (a režisérce) neodpustím, je konec. Představení dobře funguje, divák je vtažen do děje, sleduje čas, je v tom i (vzhledem k žánru) nečekané napětí… Hra ale nakonec vyvrcholí naprosto banálním a tisíckrát ohraným fórem, který by nikomu nechyběl. To však vděčnému publiku nezabránilo nechat Amadis vyhrát diváckou soutěž.
Stodola, Rebelové
Na Rebely jsem šel s obavami o choreografii, protože to na ní hodně stojí. Po předloňském představení Princové jsou na draka, jsem velké naděje do tanečních kreací nevkládal, ale byl jsem hned od začátku příjemně šokován. Nádherně tančící páry, čistě zpívající zpěvačka za mikrofonem, to byl úvod hodný profesionálního hudebního divadla. Za vymakanou variabilní scénu Ondry Buchty by se taky leckteří profíci nemuseli stydět. Jednoduchými a rychlými úpravami, které vůbec nerušily rytmus představení, jsme se dostávali na zábavu, do vlaku, do hospody, do školy, do kostela, na nádraží a na další místa.
Představení mělo brutální úspěch, diváci tleskali vestoje a nechtěli herce pustit z pódia. Já si ale neodpustím pár kritických slov. Představitelka Terezy byla sice vybrána typově výborně, ale pěvecky za úvodní zpěvačkou znatelně zaostávala. Jako hlavní ženská role by asi zasloužila nejlepší zpěv. A představitele Šimona strčili do kapsy herecky oba jeho kolegové dezertéři a pěvecky úplně všichni. Zpíval nečistě a ztrácel se v síle hlasu (nezkušenost s portem – odposlechem?).
A kdybych měl srovnat předlohu – film Filipa Renče – s tímto představením, musím říct, že se mi divadelní zpracování amatérů líbilo víc. Ve filmu je pochopitelně lepší zpěv, ale aby nebyl, když jde o studiové nahrávky. Kdyby filmoví herci zpívali naživo, zřejmě by to tak velká sláva nebyla. A to je asi tak všechno, co je ve filmu lepší. Choreografii bych prohlásil za vyrovnanou a herecky bylo divadlo celkově lepší. Představení Stodoly mělo navíc mnohem lepší atmosféru než film.
Afterparty, kapela Zwokna
Boží!!!
Young Prkno: Děti z Bullerbynu nebo z Bítýšky?
Vymyslet scénář pro děti tak, aby se hry mohly zúčastnit všechny, mělo to hlavu a patu a nebylo to o ničem, není vůbec snadné. Jarce se to s Young Prknem daří znamenitě. Nápad s přespáním v knihovně, které malé herce přenese do života Astrid Lindgrenové, je výborný. Představení však začalo trošku rozpačitě. Knihovnice, posléze samotná Astrid, působila nejistě, byla strašně rozechvělá, hlas se jí třepal, nebylo jí rozumět, byla v křeči. Nevím, jestli to bylo nervozitou před narvaným sálem, nebo něčím jiným, ale ostatní dívenky na ni bohužel navázaly a chvíli jim trvalo, než se dostaly do rolí. Pak už to ale naštěstí jelo. Děti hrály skvěle, zejména pak Terezka, Ela a Anička. Vynikající Petřin živý kytarový doprovod podkresloval chytlavé a vtipné písničky. Míšina scéna a rekvizity také zaslouží pochvalu, byly krásné a praktické. V závěru se obrácený scénář bohužel neopakoval, že by se Astrid chytla skvěle rozehraných holek a svůj výkon pozvedla, zůstala na úrovni svého rozechvělého úvodu. Snad příště.
Divadlo Václav: Námluvy, Medvěd
Největší rozpaky festivalu. V neděli odpoledne působilo toto představení jako nahý v trní. Bylo mi jich opravdu líto, když s honosnými kulisami a krásnými kostýmy museli hrát před prakticky prázdným hledištěm. V první řadě seděly děti z dramaťáku, pro které je na Čechova přeci jen ještě brzy a svoje znudění dávaly docela dost najevo.
Mně se představení líbilo, herci byli velmi dobří, Josef Konig pak v roli “Medvěda” vynikající. Ta Čechovova poetika, to Rusko z jeviště dýchalo. Jen škoda, že pod ním nebyl skoro nikdo, kdo by to přijal.
PolenoImpro, Zápas v improvizaci
Polenoimpro se vrhlo na novou disciplínu – oblíbený zápas v improvizaci. Festivalové vystoupení bylo jejich druhým utkáním před veřejností a musím říct, že velmi povedeným. Rozhodčí tu nebyl pouze od toho, aby pískal fauly a vyzýval diváky k hlasování. Byl sám také nejlepším prvkem celého představení. Pohotový a vtipný glosátor, který jen občas nechal po dobrém fóru herce nepřiměřeně dlouho trápit, když čekal, jestli z nich nevypadne něco ještě lepšího. Což se někdy stalo, ale většinou ne. To mu samozřejmě rád promíjím, na podruhé by to nikdo asi nedal líp. Za několik repríz, až své hráče lépe pozná, to bude určitě v pohodě. Pokud jde o herce, nemám výhrad. Příjemně mě překvapili Jana a nejmladší hráč Dominik, kteří dříve patřili k těm slabším, ale tady měli skvělé momenty. A na Jarce je vidět, že se v improvizaci prostě našla.
Díky všem, kteří se na organizaci podíleli a těším se na příští, jubilejní 20. ročník.
Jan Chlubný