Letošní ročník se nese ve znamení improvizace a mladých hereckých talentů. Improvizační sdružení PolenoImpro provází celým programem, uvádí všechna představení, zaskakuje za nedorazivší hodonínské a nakonec dokonce přebírá ocenění od samotného starosty.
DS Svatopluk Hodonín: Opona nahoru!
Divadelní spolek z Hodonína ráno odřekl kvůli náhlému vážnému onemocnění jedné herečky, takže PolemoImpro ho nahradilo svým představením improvizace. Jejich vystoupení shrnu dále.
Divadlo Prkno: Gedeonův uzel
Chtě nechtě musím začít srovnáním s loňským představením Soliteateru Pochyby. Problematický žák a hledání viny. Asi není náhoda, že tuhle hru “dohodil” Prknu právě principál Soliteateru, Libor Ulovec. Hledání viny je možná i díky jeho právnickému povolání jeho velkým tématem i na jevišti. A pokud tedy zůstanu u srovnání obou představení, musím říct, že Prkno zůstalo pozadu. Nebylo to ale režií či hereckými výkony, ale prostorem. V malém sále by hra byla mnohem působivější. Bítýšský velký sál sebral tak intimnímu představení půlku působivosti. Herečkám bylo občas špatně rozumět, zvláště představitelku matky jsem místy neslyšel vůbec, především když hovořila zády k publiku a nemohl jsem si pomoci odezíráním. Přičítám to její nezkušenosti, přeci jen, byla to její první divadelní role. Herecky to jinak zvládla výtečně a dál nemám, co bych jí vytkl. Naopak je třeba vyseknout poklonu za udržení kroku s ostřílenou Evou Jakubcovou, která svou učitelku předvedla dokonale.
Pokud jde o téma hry, text je docela krutý a vyhraněný, což ale bylo na místě. Motiv homosexuality je pro mě nadbytečný ale je holt dneska moderní… Jeho vyškrtnutí by nejspíš scénář zbouralo, text by se musel postavit trochu jinak. Ocenil jsem, že režisér změnil konec. Takto zůstalo na divákovi, aby si viníka (pokud vůbec nějaký byl), vybral sám.
Sokol Hvozdec: Spletená pohádka
Skvělé děti, mezi kterými je bezpochyby několik hereckých talentů. Pohádka sice kratičká, spíš taková scénka na školní besídku, nicméně rozkošná. Krásný a vtipný text byl předveden malými herci přesvědčivě a vyvolávál na tvářích mohutného přihlížejícího publika dojaté úsměvy. Klára se v roli režisérky hvozdeckých – nejmladších herců festivalu – rozhodně blýskla.
DS Sentice: Tři zlaté vlasy děda Vševěda
Kdyby před začátkem nevystoupil režisér a neřekl nám, že soubor vznikl na podzim a festivalové představení je teprve jejich třetí, byl bych v jejich hodnocení mnohem přísnější. Takto v podstatě smekám klobouk. Samozřejmě, nebylo to nic, z čeho bychom spadli na zadek, herci nemají zažité základní divadelní návyky, chtělo by to zapracovat na artikulaci a hlasitosti, na patetickém (ne)herectví a přidat víc přirozenosti a tak dále. To všechno ale může časem přijít a režisér tomu určitě rád pomůže, zvlášť, když je profík. Koneckonců u představitelů sluhy, prince a převozníka se už na lepší časy rozhodně blýská. Že se představení sentických dostalo na stupně vítězů v divácké soutěži je příjemným překvapením, osobně bych je vyměnil za divadlo Tajtrdlík, které bylo rozhodně lepší. Především proto, aby teprve po třech představeních nebyli moc namistrovaní 😉
ZUŠ Flores verdes: Doupě latinářů
Ivan Wernisch je jedním z mých nejoblíbenějších českých autorů a tak k dramatizacím jeho textů přistupuji téměř s mateřským pocitem 🙂 Vyškovští mě velmi příjemně překvapili. Ze sedmi herců jsou minimálně čtyři velmi talentovaní, na což nejsem zvyklý. U ZUŠek bývá poměr talentů obvykle 1:5. a tak si cenu za herecký výkon zaslouženě odnesl Kamil Bačovský. Pochvalu si rozhodně zaslouží i geniálně jednoduchá scéna provedená formou závěsu s přišpendlenými kulisami. Až ji příště budou vyškováci i správně používat, bude jejich představení ještě působivější. Ale takovou prkotinu dramaťáku jistě každý rád promine.
Tajtrdlík: Kus (ze) života těžkýho
Autorská hra, skvělé fóry, několik vážně dobrých nápadů a přesto se mi ulevilo, když skončila. Představení by se dalo vytknout několik detailů – slabší výkon otce rodiny, jenž zaostává za svým kostýmem a kterého přehrál i syn v malé roli, nepřesvědčivý výkon dcery, která potopila výborný mečící fórek, nekonzistentní hudební doprovod, který výtečně začal, ale pak se jaksi vytratil…
Ale představení by se na druhé straně dalo všechno výše zmíněné odpustit, kdyby se našel někdo moudrý, který by souboru poradil, aby hru podstatně zkrátil (ano, jsem to já) a někdo soudný, který by to opravdu udělal (to by měl být režisér). Bral bych to jako zkoušku velice slibného představení, které poté, co vymyslí, jak hru dostat do padesáti minut, mohou sbírat možná i zasloužené ceny na větších festivalech. Autor scénáře je bezpochyby talentovaný, repliky hodné citování, ale potřebuje to spád, což je apel na režiséra. Jako pozitivní příklad může posloužit scéna rozhovoru babky se sousedkou. Ta měla všechno, co má dramatický útvar mít.
SoliTEAter: Léčitel
Nejočekávanější představení festivalu rozhodně nezklamalo. Jak je zvykem, hereckým výkonům SoliTEAteru ani režii nelze nic vytknout, a divadlo si tak může dovolit pustit se i do představení, u kterého se nedá předem očekávat hromadný kladný ohlas. Hra míří na bystrého a inteligentního diváka, který je schopen zpětně si rekonstruovat vše, co na jevišti zaznělo, což je pro pochopení děje zásadní. Příběh o irském léčiteli putujícím se svou ženou a impresáriem po ostrovních hrabstvích není podáván po lopatě, ale jako puzzle a skládání je na divákovi. Musím se přiznat, že ač mám skládanky rád, spadlo mi během představení několik dílků pod sedačku a byl jsem rád, když jsem je našel v následné diskusi. Je to představení, které bych chtěl vidět ještě alespoň jednou. Mně osobně by třeba zajímalo, jak bych si hru podruhé užil, když už ten děj znám. Každopádně – sledování mistrovství Libora Ulovce a jeho kolegů se prostě neomrzí, i když vám z děje vypadnou nějaké dílky, díly, nebo celé kusy.
PolenoImpro
Improvizační odnož divadla Prkno mi přinesla několik překvapení. V první řadě Petra Dundáčka. Dlouholetý zapřisáhlý neherec, který “jen” obstarával techniku pro Prkno se v improvizaci našel. A musím říct, že je dle mého názoru z celého souboru nejlepší. Druhým překvapením je jeho bratr Bagr, který přes pokročilý věk 😉 donedávna nejevil o divadlo žádný zájem. Každopádně je poznat podobná genetická výbava a výstupy obou bratří patřily k těm nejpovedenějším. Trochu zklamáním pro mě byla hudební čísla, která souboru moc nejdou, přesto jich do představení zařazují několik. Tedy až na dvě výjimky. Tou první je Lucka, fantasticky improvizující na klavír a druhou Janča, zpívající o předmětu z publika, kterým byly čirou náhodou moje ponožky. Druhá jmenovaná vyčnívala svým čuchem na rým i v ostatních hudebních číslech, kde vystupovala společně s ostatními. Nebudu zmiňovat konkrétní povedené či nepovedené scénky ze dvou regulérních a jednoho závěrečně cenově předávacího představení. Každý ze souboru měl své skvělé i horší chvilky. Rád bych ale zaznamenal situaci, která vzbudila největší výbuch smíchu a totiž Lucčina replika: “Kalhotky ne! Teda vlastně – kalhotky jo!” A schválně ji nechávám bez souvislostí, ať fantazie nezaživších působí 😉
Navlnce: Duhová pohádka
Divadlo Navlnce bylo NaPrknech i loni, takže můžeme srovnávat. A srovnání dopadne v podstatě stejně. Tady jde v první řadě o vtáhnutí dětí do představení a děj stojí na druhé koleji. Zaplaťpánbůh už tu nebyly nelogičnosti minulého představení, dějová linka je mnohem jednodušší, avšak poněkud řídká a pomalá. Hra mohla být klidně o půlku kratší, kdyby nemusela splnit časový rámec pro školky. Rapová vložka mi do romantické písně moc nesedla a text mi přišel příliš složitý na to, aby jej malí diváci mohli zpívat společně. Scéna byla opět vyvedena krásně a děti se mohly přerazit, aby byly vybrány za pomocníky na jevišti. Takže záměr protagonistů – zapojit aktivně děti do dění na jevišti – naplněn byl. Bohužel ale jen zčásti, neboť ty děti, které vybrané nebyly, ač se hlásily neustále, odcházely z představení zklamané, protože odměnu nedostaly…
Veverka: O princezně a vysavači
Nádherný text Ester Kočičkové a Lukáše Pavláska předvedly Jarčiny malé svěřenkyně parádně. Koukal jsem s otevřenou pusou, jak skvěle ten text podávají divákům. Nebývá moc zvykem, že tak malé děti výborně artikulují a je jim rozumět i v zadních řadách. Jarka si vysloužila obdiv za vynikající práci s mladými herečkami i za výběr textu. U této partičky měla ale i štěstí na mimořádně šikovné děti. V dramaťácích bývá menšina talentů a představení táhne jedno, nebo dvě děti. Tady byli nadprůměrní všichni! Cenu za nejlepší herecký výkon si odnesla Terezka, která přece jen vyčnívala o malý kousek výš, ale ocenění si rozhodně zaslouží celý soubor!
Malé – velké divadlo: Prasátka a vlk
Během úvodní písně herečkám asi čtyřikrát vypadl text. Horší začátek si nelze přát. Ale na druhou stranu to potom může být už jen lepší. A taky že bylo. Vyskytl se jen jeden menší zádrhel, kdy se postava v klobouku nemohla rozhodnout, jestli je muž, nebo žena 😉 Jinak ale představení funguje skvěle v nádherně vytvořených kulisách. Jen nemuselo mít přídomek “s bigbítovou muzikou”. Čekal jsem ostře řezané elektrické kytary a bicí, ne programovatelné klávesy. Tím ovšem kritizuji pouze ten přídomek, nikoli hudbu samotnou, která byla v pohodě 🙂 Co mi v představení chybělo bylo v notoricky známém textu “něco pro rodiče” navíc. Byl tam jeden pokus – že je prasečí maminka v tlačence, což mi přišlo málo. Dovolím si nabídnout můj: maminka odjela za strýčkem Andrejem do Kostelce – pokud se líbí, rád přenechám. Děti však, na rozdíl od šťouralů, když se jim představení celkově líbí, výše zmíněné nedostatky pominou, což se projevilo na výsledcích divácké soutěže druhým místem.
Břetislav: Vladimír a Věnek: V Háji
U podařeného originálního autorského textu se mi nechce ani trochu naznačovat děj, když i název hry je zavádějící a rád nechám případného potenciálního diváka překvapit. Překvapivých momentů je ve hře dost, stejně jako humoru. Herecké výkony velmi dobré, je vidět, že břeclavští jsou vyhraní zkušení herci, kteří dokáží hlasově ten náš velký sál utáhnout. Scéna je jednoduchá a funkční, ale hře by slušel komornější prostor. A rozhodně tma, což je další problém našeho velkého sálu, nedá se zatemnit. Za to však břeclavští nemohou. Dělali co mohli a vynikající pointa celého příběhu byla skvělou tečkou za festivalem. Po loňském výborném představení Jedlíků čokolády navázali břeclavští neméně dobře a budeme se na ně těšit zase příští rok 🙂
Poděkování patří Kláře za organizaci, panu starostovi za podporu, sponzorům, všem zúčastněným jak v hledišti, tak na jevišti a zase za rok – už podevatenácté!