Vítejte u kritického okénka festivalu. Mé postřehy k představením jsou sepsány.
Divadlo na Stromě: Výročí
Nestává se, že na jevišti, kde hraje Eva Pavlíčková, někdo hraje lépe, než ona. Výjimku potvrzující tohle pravidlo jsme viděli ve Výročí. Po loňském vynikajícím a právem oceněném výkonu v představení “Když se zhasne” je to trochu zklamání. Je to tím, že se zároveň i režírovala? Těžko říct.
Pokud jde o hru samotnou, potřebovala by zapracovat na tempu a škrtat. Několik scén je zbytečných, děj nikam neposouvají a není v nich nic opravdu vtipného (např. ztráta šály – koulování). Mnoho převlékání, kdy herci odchází za scénu, rytmus vytrvale bortí. Zvláště v případě, kdy se jdou připravit na pětivteřinovou scénu (a pak zase zpátky). Hroucení rytmu “napomáhá” i technika, která velmi nepřesně svítí i zvučí. Výběr socialistických hitů diváky sice baví, ale přehlušuje herce.
Bylo to takové představení na horské dráze ke konci flámu, chvíli jsem se skvěle bavil, chvíli jsem měl pozdvihlé obočí, chvíli jsem prosil o zastřelení… 😉
Leč divácký ohlas byl velký, naše děti byly spokojené. Vidět rodičovský pár, kterak se před nimi poctivě ztrapňuje na jevišti je zřejmě pro každého týnejdžra hodně povzbuzující…
Netrdlo: Letní den
Oproti předchozí nenáročné lehké komedii byla tato hra o relativitě životního štěstí mnohem těžší kalibr, byť byla podána s humorem a nadhledem. Humor byl navíc servírován v těch správných dávkách – nečekaně a nenásilně.
Jen dvě drobné věci bych tomuto představení vytkl – místy příliš hlasité moře (začátky dialogů místy unikaly) a za výkony obou mužů maličko zaostávající Dáma v podání Olgy Pitelové.
Jinak – režijní práce, výkony herců, živý hudební doprovod, který nebyl “jen náhoda” a dával hře tu správnou atmosféru – vše výborně sladěné a na vysoké úrovni. A k výkonům obou herců mi nezbývá než slintat blahem – náročné dialogy si pinkali s lehkostí jako plážový míč. Jsem rád, že porota za nejlepší mužský herecký výkon nakonec ocenila jak Petra Muzikáře, tak Vladimíra Bubeníka.
DS Břetislav: Jedlíci čokolády
Přestože to bylo (podle mě) třetí nejlepší představení festivalu, nezbyla na něj žádná cena. Rozhodně kvalitní divadlo, vyrovnané herecké výkony, skvělý doprovod živé kytary Davidem Gilmourem. Nějakou cenu by si břeclavští jistě zasloužili, jenže mezi tři divácky nejúspěšnější hry se těsně nevešli, herecky tu nikdo výrazně nevyčníval, nejlepší představení festivalu to prostě nebylo a cenu za hudbu jsme bohužel neudělovali (i když tu by asi získal klavírista doprovázející Letní den).
Nicméně představení bylo opravdu vtipné, skvěle sladěné a inspirativní. Třeba surikaty (pevně doufám) inspirovaly jiné soubory (které s tím mají problém), jak nápaditě a elegantně vyřešit přestavbu scény. Nádherná byla ukázka, kterak lze na jevišti elegantně venčit psy v množství větším, než malém. A celkově bylo takových momentů v celém představení množství větší, než malé.
Jediný vyloženě špatný moment nastal až po oponě a děkovačce, kdy se z Davida Gilmoura vyklubal jistý pan Doležal, jenž dle vlastních slov prostě musel, vymlouvaje se přitom na Buddhu, vyjít před oponu a pronést politické prohlášení. Nezlobte se na mě pane Doležale, hrál jste skvěle, ale tohle jste si měl odpustit…
Terakokotova armáda
Koncert této kapely jsem vynechal, jejich hudba mě neoslovuje, takže nemohu sloužit. Třeba nějaký divák doplní v komentářích.
Divadlo Stodola: Princové jsou na draka
Nejen princové… Kdyby to byl autorský počin, smekl bych klobouk. Ale Stodola se snažila obšlehnout známou pohádku co nejvěrněji, s minimem vlastní invence (kterou já tedy od divadla očekávám). A když se po představení dozvím, že roli Honzy hrál profesionální choreograf, tak se opravdu divím, co za chorošku tam ti jiříkováci v hromadných scénách (ne)předváděli. Proč s tím ten Honza probůh něco neudělal?
Herecky je soubor značně nevyrovnaný, mísily se nám tu výborné výkony krále, rádce či Martiny s výkony až vyloženě špatnými (Mireček). Pěvecky nebylo co vytknout, ba bych řekl, že byly písně odzpívány lépe, než v původní televizní pohádce. Bohužel s fádním doprovodem jakéhosi Dua Jamaha.
Celkově to bylo příjemné představení, diváci si písničky zpívali s herci a dobrá nálada se šířila sálem jako slimáci naší zahradou. Větší zásluhu než Stodola na tom však měl Jan Čenský, Ivana Andrlová a Jaroslav Uhlíř.
DS Trdla: Ze života ženy
Houpačkové představení. Naprosto geniální a skvělé nápady s výbornými fóry (autoškola, menstruace, porod, nakupování…), scény, ze kterých běhal mráz po zádech (gynekologie, porod), smíchané se scénami slabšími a zbytečně lacinými (škola, diskotéka, první rande…). Vadily mi přechody mezi scénami, které rozbíjely tempo hry. Herečky odcházely ze scény, aby se vrátily a zavěsily nějakou vzpomínku na věšák, a teprve poté chystaly scénu na další obraz. Nestálo by za to dát vzpurnému pejskovi vodítko, než se ho marně pokoušet pověsit a nakonec pohodit na zem?
Naopak vyzdvihnout musím nápad s využitím plenty, kdy se hrálo jak před, tak za ní. Některé stínové scény předčily ty skutečné. Ocenil bych i výběr doprovodné hudby, např. Knight Rider k autoškole nebo Carmina Burana k porodu seděly skvěle.
Chápu, že si asi chtěly zahrát všechny přítomné herečky, ale působivosti představení jako celku by pomohlo, kdyby hlavní ženu (když to bylo ze života ženy a ne žen) hrála jedna a táž herečka.
Amadis: Souborné dílo Williama Shakespeara
Když jsem přemýšlel, co o tomhle představení napsat, napadlo mě slovo “kašpařina”. Vystoupit s tímhle polotovarem před lidi vyžaduje buďto velkou dávku drzosti nebo nedostatek soudnosti. Scénář dává prostor k improvizacím a aktualizacím, čehož Amadis využívá jen sporadicky. Ve změnách kostýmů a postav se soubor přímo vyžívá, často však na úkor diváka. Na scénu přijde po značné prodlevě něco podobného, co jsme viděli před pár minutami.
A o čem to vlastně celé bylo? Zatímco třeba Divadlo v Dlouhé dalo tomuto představení jednotící téma rychlé doby fástfůdů a telešopingů, představení Amadisu je jen shluk skečů “čím blbější, tím lepší”.
Lukáš Brychta ve své recenzi hodnotil pražské představení slovy: “Dochází zde k paradoxu: inscenace nás může odpuzovat, může se nám nelíbit, ale přitom nás bude bavit a rozesměje nás.” Já bych to směrem k Amadisu modifikoval na: “Inscenace nás odpuzuje, nelíbí se nám, ale přesto se může stát, že někoho bude bavit a rozesměje ho.”
SoLiTEAter: Pochyby
Nepochybně nejlepší představení festivalu, a to po všech stránkách. Génius Libor Ulovec má dostatek sebereflexe a po mimořádném monodramatu Svou vlastní ženou (Charlotte), které jsme tu v jeho podání viděli před čtyřmi lety, nehodlal ustoupit z vysoko posazené laťky ani o píď, tak raději několik let hledal. A to, co našel, za to čekání stálo. Nejen pokud jde o text, ale i o představitelky dalších tří rolí. Nutno říct, že všichni čtyři byli herecky vynikající.
Herci svým typem dokonale odpovídali svým rolím a každým byť nepatrným gestem vybrušovali hru k dokonalosti. Dokonce i Martha Coutin Caicedo (paní Mullerová), která vzhledem k malému rozsahu své role, na rozdíl od Andrey Jeřábkové (sestra Aloysius) a Lucie Koderové (sestra James), na cenu za herecký výkon nedosáhla, hrála neskutečně uvěřitelně. Libor dal kavalírsky svým kolegyním mnohem větší prostor než sám sobě, kdyby se však udělovala cena za režii, nemohla by ho minout.
Pavel Helan
je šoumen. Skvěle pracuje s publikem, reaguje na něj, sžívá se s ním a funguje to i naopak. Jeho písně jsou různorodé, nápadité, vtipné a příjemné. Krom toho, že diváky koncertu výborně bavil, naučil je, jak dělá pěnkava, zasvětil je do tramvajové dopravy v Žabovřeskách nebo prozradil, že za úspěchem skupiny U2 je pouhý technický trik jedné efektové krabičky.
Jako třešničku na dortu nám kromě dvou imaginárních zpěváků s sebou přivezl i nečekaného hosta koncertu Richarda Müllera.
Navlnce: Pohádka od srdce
Nádherná scéna, stejně jako rekvizity a maňásci, se kterými se hraje. Příběh samotný má ale podstatné trhliny. Velký prostor je třeba věnován dopisu od draka a následnému odjezdu krále. Ten se nám už ale z výpravy nevrátí a ani drak už nám nenapíše. Že by král místo boje nakonec zůstal žít s drakem někde v ústraní? Nevíme, děti se po tom naštěstí neptají a rodiče taktně mlčí.
Nicméně představení funguje výborně – děti se skvěle zapojují do hry, rodiče jsou baveni vtípky jen pro ně a jsou do hry vtaženi klubíčky, tedy na vlnce. Pohádku si tak nakonec užili i ti, kterým mezery v příběhu chyběly.
Divadlo Prkno: O čertovi
Nový počin prkenných kolegů mě potěšil. Pavel Čech, jakožto autor předlohy, je nejoblíbenějším českým autorem mé nejmladší dcery (viz následující představení) a já ho mám taky rád.
Zpočátku jsem byl poněkud zděšen “hudebním” doprovodem, ale pak jsem si řekl, že je to vlastně pekelná muzika a je to tak v pořádku. Otázkou je, jestli má tento typ doprovodu znít i při scénách na Zemi. Poetický Čechův text by si spíš zasloužil Hudbu.
To je ale všechno, co bych představení mohl vytknout. Klářina nápaditá a krásně vyvedená scéna je vyřešena účelně a prakticky, na malém prostoru poslouží celé hře velmi dobře. Herecké výkony jsou výborné, pohádka pěkně běží a Tradamila svého Florimona mlčky mění k lepšímu.
DSEK: O nafoukané zpěvačce
Pro nemoc hlavní představitelky rosičtí tentokrát bohužel nepřijeli… Škoda, jejich originální autorská představení patří vždy mezi to lepší našeho festivalu. Tak příští rok 🙂
Divadlo Kolárka: Je to v kamrlíku
Humor Woodyho Allena, podle jehož textů tohle představení vzniklo, zůstal zavřený někde ve výtahu. Ale v jiném, než ve kterém se nacházeli protagonisté této hry. Autorovi příznivci vědí, že všechny jeho texty jsou především literární, založené na slovním humoru a dávají vcelku málo prostoru pro akci. Soubor to chtěl zlomit, akce vymyslet, ale bohužel z toho vznikl nesourodý slepenec. Snahu jim rozhodně nemohu upřít, ale podle mě se prostě blanenští s autorem minuli a např. příběh s Drákulou vůbec nepochopili.
K tomu mi přišli děsně upjatí a svázaní, snažili se hrát komedii smrtelně vážně. Představitel intelektuála šumloval a drmolil a nebylo mu i na tak malém prostoru skoro rozumět.
Jak se hraje Woody Allen v divadle nám loni předvedla ZUŠka ze Zlína, doporučuji Kolárce pro inspiraci shlédnout (pokud to ještě hrají – jejich web je momentálně nedostupný).
A tak byla největším komikem tohoto představení moje dcera, když se na křičící herečku obořila: “Buď už ticho!”, nebo do ticha prohlásila: “Já jsem prosím Maxipes Fík!” Chápu, že to herce a některé diváky (zdravím Přemka) asi nepotěšilo, ale my jiní jsme se bavili alespoň takhle.
Pokud jste to viděli jinak, napište do komentářů.
Díky všem zúčastněným, panu starostovi, Kláře, sponzorům, souborům i divákům a za rok zase – už po osmnácté 🙂